Vlčí láska [✔️]

XI. Daitor

Celý den jsem byl roztržitý. Únavu úplně zastínila nervozita a obavy z našeho setkání.

Jak jí, u všech Vlčích duchů, mám říct? Ahoj Altiro, jsi moje družka! Tak takhle tedy rozhodně ne. Jenže jak? A budu mít vůbec odvahu jí to říct? Co když... co když se potom se mnou nebude bavit? Co když mě bude nesnášet? Cítí ke mně to samé, co já k ní? A co když ne? Jak se s tím srovnám? Měl jsem tolik otázek, ovšem žádné odpovědi. A moje mysl se nejspíš rozhodla, že mi dnes nedá pokoj.

Z nekonečného proudu mých myšlenek jsem byl tak vytočený, že jsem sám ulovil jednu srnu, zatímco ostatní lovci skolili druhou. Tomu se říká hojná kořist!

Přitáhli jsme srny do tábora a každý se šel věnovat něčemu jinému. Já jsem vrhl krátký pohled směrem k mým rodičům a vyběhl do hor.

Nejprve jsem se vyválel v hlíně a listí, abych skryl svůj pach. Až poté jsem překročil neviditelné hranice smečky a rozběhl se co nejrychleji.

Když se mé tlapky dotýkaly neutrálního území, pocítil jsem, jak ze mě nervozita pomalu opadávala. Místo ní nastoupil pocit štěstí a radosti.

Ačkoli se mi to zdálo nemožné, ještě víc jsem zvýšil rychlost svého běhu.

Za chvíli jsem už dorazil na hranice smečky. Plynulým skokem jsem je přeskočil a stanul tak pouhých pár kroků od Altiry. Zavrtěl jsem ocasem. „Ahoj, Altiro."

Upřeně mě sledovala. Podívala se mi do očí a usmála se. „Ahoj, Daitore."

Přistoupil jsem k ní o krok blíž. „Altiro, musím ti něco důležitého říct," spustil jsem nesměle.

Zatvářila se neutrálně. Z jejího pohledu nešlo nic vyčíst. „To já také, Daitore," řekla po chvíli.

„Tak... začneš ty nebo já?" zeptal jsem se.

„Já," přikývla. Byl jsem jí za to vděčný. Nevěděl jsem totiž, jak mám začít. Sedl jsem si a čekal, co řekne.

„Daitore, známe se jenom tři dny. Od našeho setkání mě pronásledují zlé sny nebo nemohu spát vůbec. Když jsme včera společně spali vedle sebe, bylo to... spala jsem opravdu tvrdým spánkem. Večer a dnes ráno jsem o tom všem přemýšlela. Pomalu mi začínalo docházet, co se děje." Roztřeseně se nadechla. „Pořád jsem na tebe myslela. A potom mi to došlo. Ty jsi..." sklopila pohled k zemi. „Ty jsi můj druh," zašeptala potichu.

Úplně mi to vyrazilo dech. Byl jsem štěstím bez sebe. Vždyť ona je tak milá, hezká, dokonalá. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Takže ke mně cítí to samé, co já k ní?

Když bylo ticho již nějakou dobu, zvedla čenich a podívala se mi do očí. „Tak řekni už něco!" zakňučela.

Zkusil jsem to. Otevřel jsem tlamu, ale nic z ní nevyšlo, takže jsem jí zase zavřel. Takhle se to opakovalo ještě třikrát, než jsem jí konečně odpověděl. „Altiro..." vydechl jsem. Vstal jsem a přiblížil se k ní. „Ty jsi moje družka, Altiro. To jsem ti chtěl říct."

Překvapeně na mě hleděla. „My jsme druhové?" zašeptala téměř neslyšně. Přesto jsem jí odpověděl: „Ano, jsme."

„My jsme druhové!" zopakovala to, tentokrát hlasitěji. Znělo to radostně. „Ty jsi můj druh!"

„A ty má družka." Usmál jsem se na ní. Altira se zasmála. Oba jsme vrtěli ocasy jako šílení.

Něco mě napadlo. Zatvářil jsem se zlomyslně a než se Altira stačila pohnout, už jsem jí povalil na zem.

Ležela na zádech a přední packy měla pokrčené. Postavil jsem se obkročmo nad ní a sledoval ji.

Slyšel jsem, jak zatajila dech. Srdce jí poskočilo a začalo bít rychleji.

Skláněl jsem k ní čenich, až mezi tím mým a jejím byla vzdálenost pouze pár chlupů. Upřeně jsem se jí díval do očí a ona mi pohled oplácela.

Váhal jsem, jestli to mám udělat. Jak zareaguje? Po chvíli jsem se na všechny otázky vykašlal. Je to má družka!

„Známe se sice krátce, ale je to tak, Altiro. Miluji tě," zašeptal jsem. Nedal jsem jí šanci říct cokoli dalšího, a přitiskl jsem svůj čenich na její.

Ucítil jsem, jak celá ztuhla. Nestačil jsem ani uhnout a už se uvolnila. Přitiskla se ke mně víc a zavřela oči. Napodobil jsem ji. Tiskl jsem svůj čenich na její a naplno si užíval této chvíle.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsme tam takhle leželi, ale když jsem otevřel oči, věděl jsem, že bych už měl jít. Dělalo se mi to těžko, ale odlepil jsem svůj čenich a podíval se jí, do teď již otevřených očí. Znova jsem se k ní sklonil a olízl jí čenich. „Už nusím jít. Ale zítra sem zase přijdu. Těším se na tebe, má milá družko."

Obešel jsem ji a nechal jsem jí paralyzovanou ležet na zemi.

„Já taky," dostala ze sebe po chvíli. Pomalu se zvedla. „Měj se, Daitore."

Otočil jsem se a vyběhl pryč. Kdybych ještě nějakou chvíli otálel, musel bych tam zůstat. Bolelo mě to, opustit ji, mou družku. V hlavě se mi rojily dotěrné otázky.

Co když se jí za tu dobu, co u ní nebudu, něco stane? Co když netrefí do tábora? Dobře, to bylo asi nepravděpodobné, ale má mysl jako by přepnula na ,starostlivého druha.'

A co když bude mít hlad? Přeci jen, je Omega. Zavrčel jsem při běhu. To nemohu dopustit!

Co když se na ní podívá jiný vlk? Při téhle myšlence se ve mě vzedmula obrovská vlna žárlivosti. Tak to ne! To by si jenom někdo zkusil a poznal by, jak se já umím naštvat! Zvlášť, když jde o mou družku. A naštvaní druhové jsou někdy horší než celá smečka.

Pohodil jsem hlavou, abych se zbavil těchto nemilých myšlenek. Místo toho jsem myslel na tu chvíli, kdy jsem byl s ní. Musel jsem se usmát.

Do tábora jsem dorazil v dobré náladě. Byl jsem šťastný, přestože mi Altira již teď chyběla. Když jsem si uvědomil, že je to má družka, pocity, které ve mě vyvolávala, ohromně zesílily. 

Nemohl jsem se dočkat zítřku. Jako smečka jsme se najedli, zbylo toho celkem dost i pro Omegu.

Rodiče překvapila má náhlá změna nálady. Neustále po mě pokukovali, když si mysleli, že je nevidím. Ale nějak zvlášť jsem si toho nevšímal. Vlastně jsem si nevšímal skoro ničeho, v duchu jsem byl v horách u Altiry.

V doupěti lovců jsem se stočil do klubíčka, a přestože jsem věděl, že se jako obvykle moc nevyspím, zavřel jsem oči a pokusil se usnout. Všechny mé myšlenky se upínaly výhradně k mé družce.

Tak co na to říkáte? Trošku jiný styl, než já obvykle píšu. Nebojte, další kapitoly už nebudou v tomhle duchu.
Jinak, moc děkuji za 500 přečtení a všechny Vaše hlasy a komentáře! Opravdu mě to těší, ani nevíte, jak moc!
Darow ^^