Vlčí láska [✔️]

XX. Altira

Běžela jsem po boku Daitora. Neustále jsme se ohlíželi. Ozvala se rána. Daitor škobrtl a upadl na zem. Smrtící tyč ho zasáhla to zadní tlapy. „Běž!"

Pokusila jsem se ho zvednout. „Nenechám tě tady," zamítla jsem to. Černý vlk do mě strčil. „Uteč. Zachraň se." Sebral všechnu svou sílu, jež mu zbyla. Postavil se a odstrčil mě od sebe. „Ne!" zoufale jsem zavyla.

On se jenom otočil a běžel vstříc dlouhým tlapkám a jejich smrtícím tyčím. „Ne! Neee!"

Prudce jsem otevřela oči. Neuvědomila jsem si, že ze spánku křičím. Z každé strany se na mě tiskla dvě velká těla, a já jsem v nich podle pachu poznala Alfa a Beta vlčice.

Zrychleně jsem dýchala a do očí se mi nahrnuly slzy. Vlčice se na nic neptaly, jen se ke mně tiskly. Jejich přítomnost byla uklidňující. Nemohli sice zakrýt fakt, že Daitor tady není, ale alespoň snížily bolest z jeho dočasné nepřítomnosti.

„Alfo, Beto, co tu děláte?" hlesla jsem potichu. Byla jsem překvapená, že tu byly. Ale nevadilo mi to.

„Družky musí držet při sobě, Altiro," odvětila pevným hlasem Alfa. „Pomůžeme ti. Nehledě na to, že jsi družka mého syna."

Sklopila jsem pohled k zemi. Je to divné, že Daitor je syn vlčice, jež momentálně leží vedle mě a uklidňuje mě.

„Tak... děkuji," zašeptala jsem rozpačitě. Sharow se usmála nejprve na mě a pak na Spring.

„Um... můžu se na něco zeptat?" vyhrkla jsem náhle, dřív, než jsem měla šanci to zapomenout.

„Ale jistě," přikývla Beta. Slyšela jsem v jejím hlase zvědavost?

„No, tak..." nevěděla jsem, jak to zformulovat. „Určitě jste včera slyšely Daitorovo kvílení. No a mě by zajímalo, proč najednou tak vyváděl." Tohle mě opravdu zajímalo a celkem ráda bych to věděla. Vlčice se na sebe zašklebily.

„To je jednoduché," odpovědi se ujala Spring. „Mnoho vlků si myslí, že vlci z toho nic nedělají. Ale opak je pravdou. Druhové jsou strašně přecitlivělí, ochránářští, majetničtí, žárliví..." Neudržela jsem uchechtnutí. Žárlivý druh. Tak to sedí.

Pokračovala Sharow: „To družky jsou ty rozumnější. Nenechají se tolik ovládat city, dokáží rozumně uvažovat. Když druh objeví svou družku, ze začátku jsou jeho, hm, záporné city opravdu silné. Postupem času se je naučí ovládat a mírnit. Nebude tolik žárlivý ani ochranářský. Samozřejmě také záleží na povaze a osobnosti vlka."

„A vzhledem k tomu, že tvůj druh je Daitor, máš se na co těšit," vložila se do toho Spring. „Věř mi, mnoho vlastností zdědil po jeho otci. A bohužel u Daitora ještě zesílily."

„Já vás slyším!" ozvalo se zvenku. Leknutím jsem vyskočila na tlapky. Do nory nakoukla černo-bílá tlama.

„Sheweli, víš, že je neslušné poslouchat rozhovory ostatních?" zavrčela káravě Alfa vlčice.

„Šel jsem pro Altiru a slyšel jsem vás, jak se bavíte," vysvětlil klidně. „Za chvíli vyrážíme."

To mě probralo. Nepatrně jsem zavrtěla ocasem. Ale stále ve mě hlodaly pochybnosti. Co když tam nebude? Co když ho nenajdeme? Zatřepala jsem hlavou. Ne, najdeme ho.

Shewel ukročil stranou a my tři jsme mohly vyjít ven z nory. Arrow, Aasan a Fang už byli nastoupení. Podívala jsem se na Slunečního vlka. Teprve začínal svou cestu. Spring přiklusala ke svému druhovi.

„Přiveďte ho zpět. My se tu mezitím postaráme o tábor," řekla. Olízla Shewelovo ucho a ustoupila.

„Hlavně se vraťte živí," dodala Sharow. Přitulila se k Arrowovi a postavila se vedle Spring. Přesně z takového důvodu máme Alfa a Beta páry.

Alfa zavelel a vyrazili jsme. Běžela jsem skoro vedle něj, ale nesnažila jsem se dostat do čela skupinky. Přeběhli jsme hranice území. Fang a Aasan nervózně švihali ocasy sem a tam.

Běželi jsme po neutrální půdě. Doufala jsem, že až se budeme vracet, naše skupinka se rozšíří o jednoho vlka.

Shewel pohodil hlavou, když jsme přeběhli na jeho staré území. Všichni jsme zpomalili. K táboru jsme se připlížili skrčení u země. Větřila jsem a poslouchala, jestli něco neuslyším.

„Dlouhé tlapky tady nejsou," informoval nás Arrow. „Jejich pach je den starý. Cítím tu krev."

„A Daitora," doplnila jsem. Všechny pohledy se na mě otočily. „Vážně? Já nic necítím," namítl Aasan.

„Ale ano! Je to sice slabý pach, ale mám ho. Vzaly ho dlouhé tlapky," stála jsem na svém.

„Dobře, je velká pravděpodobnost, že ho odnesli. Ale kudy máme jít?" zeptal se Fang.

„Tudy!" vyhrkla jsem. Otočila jsem hlavu doleva. Tam jsem cítila Daitorův pach nejsilněji. Navíc mě tam něco táhlo.

„Jak to víš?" zeptali se Aasan a Fang zároveň.

„Já... nevím. Prostě to cítím, něco mě tam táhne," snažila jsem se to vysvětlit.

„Jak potom víme –"

„Klid," zasáhl Alfa. „Půjdeme tam, kam říká Altira. Věřím jí."

Ti dva vlci jenom něco zabrblali, ale přikývli. Bez zaváhání jsem se vydala po pachu.

Proplétala jsem se mezi stromy. Špicovala jsem uši. Daitorův pach byl stále blíž a blíž.

„Už ho cítím také," zamumlal Shewel. Potěšilo mě to. Věděla jsem, že už jsme blízko.

Náhle jsem zastavila. Před námi se rozepínala louka. V dálce jsem uviděla sídla dlouhých tlapek. A mnohem, mnohem blíž byly dvě klece. Skrčila jsem se v křoví a ostatní mě napodobili.

V jedné kleci seděl hnědo-černo-bílý vlk. Něco potichu říkal. V druhé kleci stála bílo-šedá vlčice. A v té samé kleci seděl...

Vykulila jsem oči. „Daitore!" zašeptala jsem potichu. Vzápětí se vedle mě postavili Arrow a Shewel.

„Je to –"

„Pšššt!" přerušila jsem Betu. „O něčem si povídají." Dobře, přerušit Betu asi nebyl nejlepší nápad, ale chtěla jsem vědět, co si říkají. Zaposlouchala jsem se do hlasů.

„...laskavě odchod!" Poznala jsem Daitorův hlas. „Nech mě být, jasné? Nikdy!"

„Ale no tak, Daitore. Ty si to jistě rozmyslíš," zavrčela ta vlčice. Přistoupila o krok blíž.

Nelíbilo se mi, že mu říkala jménem. A jak se na něj dívala! Už teď jsem věděla, že tuhle vlčici nesnáším. Zavrčela jsem.

Druhý vlk jen vrtěl hlavou. „Blázne. Necháš si tohle ujít?"

Daitor na vlčici znova zavrčel. Otočila jsem se na ostatní. „Jdeme si pro něj."