Vlčí láska [✔️]

VII. Daitor

Skvěle jsme se s Altirou bavili. Jenže co se nestalo? Musela domů. Omluvně se na mě podívala: „Já už musím jít, a myslím, že ty bys měl jít také."

„Jasně. Takže zítra, Altiro. Zatím se měj!" vyštěkl jsem vesele. Natáhl jsem se a olízl jí ucho. Bylo to instinktivně. Otočil jsem se a běžel domů.

Až za hranicemi mé smečky mi došlo, co jsem udělal. Vyděšeně jsem zavyl. Paráda, další hloupost. Teď sem přijde někdo ze smečky, aby zjistil, co se stalo. Rychle jsem přiběhl k tomtéž potůčku jako včera. Vylezl jsem z vody zrovna ve chvíli, kdy se u mě objevil vlk.

Překvapeně jsem vydechl. „Tati? Co tu děláš?" Nemohl jsem tomu uvěřit. Sám velký Alfa přišel!

„Slyšel jsem tě výt," vysvětlil. „Překvapuje tě to?"

Popravdě? Ano, moc mě to překvapilo. Ale potěšilo. Od chvíle, co jsem opustil doupě, se ke mně – většinou – choval víc jako ke členovi smečky než jako k synovi.

Takže se nesmíte divit, že jsem byl překvapený. „Jsi tu sám?" zeptal jsem se. Přikývl.

„Co se vůbec stalo?" Sakra. Ta otázka. Co mu mám odpovědět?

„No.. hm... já... usnul jsem a měl jsem noční můru." Usilovně jsem se snažil něco odpovědět. Já vím, blbá výmluva. Ale co, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo!

Nezdálo se, že by mi věřil. Pak si nejspíš vzpomněl na můj ranní výstup se vstáváním a nakonec přikývl.

„Tak pojď, půjdeme do tábora," navrhl. Jenom jsem přikývl a šel po jeho boku. Nervózně jsem začal: „Děkuji... že jsi přišel."

„Pořád jsem tvůj otec, Daitore," usmál se. Neodolal jsem ohlédnutí k horám. Pravdou bylo, že jsem byl smutný z toho, že jsem musel odejít od Altiry. Ta vlčice mi přirostla k srdci. Je to zvláštní, zvlášť když uvážím, že se známe jenom dva dny. A navíc jsem jí olízl ucho! Zakňučel jsem při té vzpomínce.

Alfa se na mě zvědavě podíval. Zavrtěl jsem hlavou jako gesto To nic. Nechal to být.

Došli jsme do tábora, kde se k nám okamžitě nahrnula Beta. „Daitore! Jsi v pořádku? Slyšeli jsme tě výt, ale Shewel trval na tom, že tam půjde sám."

„Nic to není, planý poplach," odpověděl okamžitě můj otec. Vděčně jsem se na něj podíval, protože takhle se ostatní nebudou vyptávat.

Ani jsem si neuvědomil, že už je tma. Sluneční vlk si šel po denní cestě odpočinout. Má matka se na mě sice zvláštně podívala, ale také se nevyptávala.

Připravili jsme se k jídlu. Celý bizon bude smečce stačit. Počkal jsem si. Jakmile jsem přišel k bizonovi, zakousl jsem se do něj a trhal z něj maso. Nepřestal jsem, dokud jsem nebyl sytý. Odstoupil jsem od kořisti a nechal ostatní. Zbylo i na Omegu, a to celkem dost.

Vlezl jsem si do doupěte lovců. Ostatní šli hned za mnou. Pohodlně se uvelebili a za chvilku usnuli. Já jsem se ovšem převaloval a nemohl jsem zamhouřit oči.

Vylezl jsem z nory a rozhlédl se kolem sebe. Všichni spali. Všichni, až na Clevera, který měl noční hlídku.

Nakonec jsem se přesunul doprostřed tábora. Lehl jsem si pod Poradní kámen a snažil se usnout. Kupodivu to zabralo.

Stál jsem uprostřed louky. Ne, nebyla to louka. Byla to rozsáhlá travnatá pláň. V tu chvíli sem vběhla Altira. Zavrtěl jsem ocasem a rozběhl se za ní. U toho jsem volal její jméno.

Zastavil jsem se naproti ní, dělil nás jenom jeden krok. Hleděl jsem jí do očí a ona mi pohled oplácela. „Altiro. Tak rád tě vidím," vydechl jsem. Ani mi nedošlo, jak upřímná má slova jsou. Chyběla mi.

„Daitore, musíš odejít!" vyhrkla místo pozravu.

Zatvářil jsem se nanejvýš zmateně. „Co? Proč?"

Ohlédla se za sebe. „Pozdě. Už jsou tady." Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. „Kdo je tady?"

Jenomže ona se začala ztrácet. Prostě mizela, jako by byla nějaký přelud. „Mám tě ráda, Daitore!" vyštěkla.

„Altiro!" Zkusil jsem se jí dotknout, ale když jsem na ní sáhl, má tlapka jednoduše prolétla skrz její tělo. Jako by tady ani nebyla. A pak se rozplynula úplně.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Stál jsem tam, omámený a zničený. Zasáhlo mě to. Nemohl jsem snést, že jen tak... zmizela.

Vyděšeně jsem zavyl. „Ne!" vyjekl jsem. Sice se známe jenom dva dny, ale bylo to, jako kdybychom se znali celý život. K Altiře mě něco táhlo, něco, čemu se nedá odporovat.

Když mi došlo, že se nacházím v táboře pod Poradním kamenem, okamžitě jsem s vytím utichl. Samozřejmě, pozdě. Všichni už byli vzhůru a zmateně na mě koukali.

Ještě byla noc, zdálo se mi, že Měsíční vlčice se snad ani nepohnula. Nemohl jsem spát dlouho.

„Omlouvám se, nic se neděje. Můžete jít zase spát," řekl jsem provinile. Sklopil jsem hlavu k zemi, ale nikdo se nepohnul.

„Tak běžte, musíte se vyspat," okřikla je Beta. Teď už poslechli, i když mi bylo jasné, že ne moc nadšeně. Chtěli vědět, co se děje.

Ale všem jsem se vyhnout nemohl. Matka i otec na mě hleděli a čekali, až jim to vysvětlím.

„Zlý sen," řekl jsem nakonec. Pořád na mě zírali. Nervózně jsem se ošil. „Co je?"

„Daitore, co se děje? Od včera se chováš nějak divně." Ano, můj otec měl pravdu. Chovám se divně. Hlavně nemůžu spát. A to jenom kvůli jedné vlčici. Nějak jsem věděl, že je do toho zapletená ona.

„Nic se neděje, vážně," zalhal jsem. „Akorát se mi tady špatně spí."

Rodiče si vyměnili podezřívavý pohled. Najednou mě Shewel popadl za zátylek a někam mě nesl.

„Co to děláš? Kam mě to neseš?" Zavrtěl jsem se, ale ozval se nedostatek spánku. Neměl jsem moc sil. Ohlédl jsem se a viděl, že za námi jde má matka.

Otec mě položil na nějakou kůži. Poznal jsem, kde se nacházím. To už se ke mně ovšem stočili oba rodiče.

„Dneska budeš spát s námi. Jako když jsi byl vlče." Beta mi olízla ucho. Musím říct, že jsem byl překvapený, snad ještě víc, než když se v horách objevil můj otec. Jenom jsem přikývl, na nic jiného jsem se nezmohl.

Oba dva za chvíli usnuli. Ačkoli tohle nebylo zrovna dospělé, naopak spíš trapné, cítil jsem se pohodlněji. Zavřel jsem oči a snažil se usnout. A musím říct, že to trochu zabralo. Tu noc jsem se probudil už ,jenom' třikrát.

Ahoj ^^
Omlouvám se za případné překlepy, píšu na telefonu.
Zároveň bych vám chtěla hrozně moc poděkovat. Dne 7. 8. byla Vlčí láska 5. v kategorii Obecná fikce, a teď je šestá! 🖤