Vlčí láska [✔️]

XLIV. Daitor & Altira

DAITOR

Sledoval jsem odbíhající vlčice a obrátil se na Fanga. „Tak to vidíš. Ony si někam zaběhnou a nás tu nechají."

Fang se zasmál. „To mi povídej. A vůbec, jak to zvládáš? Teď, když má Altira jen pár dní před porodem."

Neklidně jsem se oklepal. „Upřímně? Je to strašné. Pořád se bojím, že se jí – že se jim – něco stane. Ale zároveň si říkám, že máme obrovské štěstí. Hlavně díky tomu, že vlčata mívá obvykle jen Alfa pár. Což mě přivádí k otázce, na kterou bych se rád zeptal." Tázavě jsem se na něj podíval.

„Jen povídej. Týká se to Sharow a Arrowa, že?"

„Správně," přitakal jsem. „Jak je možné, že vaše bývalá Alfa neměla vlčata, když Beta ano?"

„To je vlastně jednoduché. Sharow a Arrow byli stvořeni pro sebe. Zato Aurora svého druha nenalezla. Nechtěla ho, ani vlčata. Neměla důvod bránit těm dvěma zajistit další generaci smečky, spíš to uvítala."

Pohlédl jsem směrem k Sharow a pro sebe si přikývl. Znova jsem se zadíval na Fanga: „A co ty a Storm?" Potměšilost v mém hlasu byl se jen těžko přeslechla.

Fang prudce zavrtěl hlavou. „Takhle to mezi námi není! Vlčí duchové, ani jsme se o vlčatech nebavili..."

Uchechtl jsem se. „Kdy si konečně přiznáš pravdu, Fangu?"

„Nechci na Storm spěchat," řekl. „I když mám pocit, že jsme něco víc. Spěchat na ni nebudu, nechci jí vyplašit. To by bylo, aby ode mě utekla!"

Oba jsme se rozesmáli. Ozvalo se vytí, v němž jsem poznal Arrowa. Povzdychl jsem si a podíval se po svém otci. „Omlouvám se, ale povinnosti vůči smečce volají."

Jen přikývl a nechal mě odběhnout. Když se nad tím zamyslím, já a Fang jsme něco jako Altira a Storm. A my čtyři dohromady jsme byli přáteli jako Alfa a Beta pár. Něco na tom bude.

Zahnal jsem všechny myšlenky a doběhl k otci. „Vyrážíme?"

„Ano. Missile na hlídce kousek u hor zachytila pach stáda srn. Zkusíme štěstí tam."

S otcem po boku jsem vyrazil k horám. Vlčí duchové, jak dlouho jsem jen s ním nelovil! Naposledy jsme ve dvou lovili předtím, než jsem se stal právoplatným členem smečky. Své postavení Třetího vlka jsem si musel získat soubojem.

Myšlenky mě zaměstnaly po celou dobu běhu. Zachytili jsme stádo srn, o němž Missile mluvila. Plížili jsme se k nim. Jako kořist jsme si vybrali mladého srnce, který měl však něco s nohou.

Obklíčili jsme ho a ve vhodnou chvíli vyrazili. Srnec neměl moc šancí. Oba dva jsme se na něj zuřivě vrhli, zatímco stádo uhánělo do bezpečí.

Jakmile srnec spadl na zem, stačilo jen prokousnout hrdlo. Srnec se nehýbal. Byl mrtvý.

Radostně jsme zavyli na znamení vítězství.

~

Altira se Storm se vrátily k večeru. Obě mlčely, zato vrtěly ocasy. Společně jsme se najedli a Altira zase vyrazila na hlídku.

Byl jsem vzhůru do doby, než se vrátila do nory a ulehla vedle mě.

Stočil jsem se kolem své družky a pozorně si jí prohlížel. Vypadalo to, že je v pořádku, avšak... „Altiro, to je krev?" zarazil jsem se.

„Co?" zmateně se podívala na místo, kam jsem upíral svůj pohled, tudíž na svůj bok. „Jo ahá! Neboj, to nic není. Jen jsem proběhla moc blízko nějakého keře s trny, je to pouze povrchové," zasmála se.