Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

Jedna

Zadíval jsem se na mapu druhého patra školy a snažil se v ní najít učebnu biologie. Na chodbách už nikdo nepobýval, kolem vládl klid a ticho. Aby ne, zazvonilo už před nějakou chvílí. Ztratil jsem se, protože jsem sem přestoupil teprve pár dní zpět a třída, do které jsem mířil na začátku přestávky, byla k mému údivu vyklizená a přestavovala se. Vracel jsem se zpět do naší kmenové třídy, ale tam už nikdo z mých spolužáků nebyl, takže mi nikdo nepomohl. Vyklusal jsem schody do třetího patra a bez otálení ho začal obcházet. Školní budova měla tvar čtverce s dírou uprostřed, schodiště se nacházela v rozích. I přesto mi trvalo příšerně dlouho se zorientovat. Obcházel jsem už poměrně zadýchaný ono nejvyšší poschodí, až jsem za jedním rohem na něco narazil.

Tři kluci, kteří u něčeho stáli, se na mě všichni naráz podívali. V první vteřině měli výraz přistižení při činu, ale než jsem se nadál, pálili mě naštvanými pohledy. Zastavil jsem.

„Jdeš na záchod, nebo co?" vyprskl jeden otráveně poměrně hrubým hlasem a já si všiml, že mu doslova u nohou leží nějaké drobné schoulené tělo.

„Ne, nemůžu najít třídu," opatrně jsem odpověděl, lehce vyděšen nečekaným pohledem na takovou scénu, „mám být v biologii." Ten, co se mnou hovořil, nohou nelítostně mladšího kluka otočil na záda a zkoumavě se na něj zadíval.

„Péťa tě tam odvede," kývl na mě a ještě nártem do těla strčil. Chlapec se z posledních sil sesbíral ze země, vzal si odhozenou tašku a svižným, přesto lehce kulhavým krokem mě obešel. Odlepil jsem zrak od těch surovců a rychle se ho chytil. On za chůze do dlouhých rukávů mikiny utíral slzy a dělal vše proto, abych ho neslyšel vzlykat. Byl to určitě prvák. Aniž zastavil nebo cokoliv řekl, ukázal znenadání na dveře po své pravé ruce a pokračoval ke schodům. Zastavil jsem a sledoval ho, dokud mi nezmizel ze zorného pole. Potichu jsem si odkašlal, zaklepal na staré dřevo a vešel dovnitř.

Nikomu jsem neřekl, co jsem viděl, protože jsem nemohl vědět, co přesně se stalo, a nechtěl jsem se do takových záležitostí motat. Bohužel jsem se té nebezpečné partě kluků nevyhnul ani druhý týden na nové škole. Naopak jsem si jich všímal čím dál víc. Ten malý kluk, Péťa, s nimi trávil hodně času, ale byl vždy jediný, kdo se místo uvolněného smíchu jen krčil v ústraní. Tedy, vypadalo to jako ústraní, ale nejspíš to byl střed pozornosti. Tiše jsem sledoval, co se mezi nimi děje, ať už jsem byl na obědě, nebo jen procházel chodbou. Udělal jsem si o tom docela jasný obrázek. S jistotou jsem věřil, že jde o šikanu.

Výmluva, že se mě ta věc vůbec netýká a měl bych se od nepříjemností držet dál, se vypařila v moment, kdy jsem si ve čtvrtek po konci vyučování všiml těch kluků na školním dvoře. Prostě jsem nemohl jen projít kolem, něco ve mně mi automaticky stočilo kroky k tomu násilnému představení.

„Hej, nechte ho," zvýšil jsem hlas a znovu na sobě pocítil tři páry ne zrovna nadšených očí.

„Hleď si svýho," obořil se na mě nejvyšší z nich, zrzek s obličejem topícím se v pihách. Založil si ruce na hrudi. Připadal mi trochu povědomý.

„Počkej, ty seš ten blbeček, co netrefil do třídy," ušklíbl se kluk uprostřed. Byl to ten, s nímž jsem mluvil posledně. „Chceš se k němu přidat?"

Zavrtěl jsem hlavou, dal si ruce v bok a řekl: „Ne, chci, abyste ho nechali na pokoji."

„Proč jako? Do toho ti nic není," odháněl mě, zatímco jeho nižší kamarád přidržoval Petra celého zrudlého na zemi, opět nečekaně nohou.

„Proč si dovolujete na prváka?" vyčítal jsem jim, čemuž se ten uprostřed zasmál, načež mě poučil.

„Péťa je sice takovej malinkej," zvolil zesměšňovací tón hlasu, „ale je ve druhým ročníku. Zas takovej rozdíl to není."

„Ale je," zamračil jsem se na něj, „jste na něj tři a jste starší. Nechte ho bejt." Oči kluka stojícího uprostřed s mými vedly tichý souboj skoro přes dva metry.

„No, to není tak úplně pravda," otravoval zase zrzoun, „Miki je taky druhák. Je dokonce mladší. A kdo seš vůbec ty, že se mezi nás pleteš?"

„Je tady novej," protočil oči černovlasý a pohodil ke mně rukou, „je v áčku." Zrzoun zvedl obočí, ale nic neodpověděl.

„Jak to víš?" přimhouřil jsem na něj oči. Nejspíš má dojem, že celé škole kraluje.

„Co tě to zajímá?" zatvářil se blbě. Zavrtěl jsem otráveně hlavou a zrak mi sjel na Petra, jenž si mě prohlížel. Hned zamrkal a díval se jinam.

„Nechte ho jít domů," zastal jsem se ho naposledy, na což zrzek zareagoval bez otálení a s jistou dávkou agrese. Černovlásek uprostřed ho zastavil paží, přičemž mě sledoval. Nevypadal vytočený.

„Dobře, necháme ho," klidným hlasem odpověděl. Oba kamarádi si ho zaraženě prohlíželi. Ten nejnižší, Miki, už chtěl něco namítnout, ale starší ho nenechal. „Ne, má pravdu, jdem domů."

Dal jsem si opět nevěřícně ruce v bok a pohledem pronásledoval trojici kluků, z nichž dva byli k odchodu donuceni, protože je třetí silně stáhl za oblečení. Když byli dost daleko a černovlásek jim uštědřil každému jeden pohlavek, aby se přestali ohlížet, přistoupil jsem k Petrovi. Oprašoval si oblečení a uhnul, když jsem se ho chtěl dotknout na rameni.

„V pohodě?" zeptal jsem se ho a on mi věnoval nepatrné kývnutí. Chtěl jsem se s ním trochu víc poznat, nebo si jen krátce popovídat, ale on zkrátka odešel. Ještě jednou se za mnou ohlédl, setkali jsme se pohledem, ale to bylo tak všechno.