Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

dvě,

„Vendelíne, Mana říká, že sis v autě něco nechal, máš to prej na stole," nakoukl do dveří mého pokoje Ben, „my už jedeme, tak čau!"

„Ahoj," zahučel jsem do polštáře. Otočil jsem hlavu směrem do pokoje – Vašek už byl pryč. My měli od devíti, takže jsem vstával jako poslední. Už bych stejně asi neusnul, tak jsem se protáhl a šel se podívat, co mi Mana nechala na stole. Když jsem došel do kuchyně, prohrábl jsem si vlasy s pohledem na malý předmět.

Srdce se mi rozbušilo a já vzal řetízek do ruky. Byl to můj náhrdelník s mečem od maminky! Ten, co jsem ho ztratil kvůli... Tadeášovi? Nemohl jsem ho pak na těch záchodech najít... Jestli teď byl v opraveném autě, znamenalo to, že ho musel vzít Tadeáš! A mít ho u sebe! A spravit ho?! Jak je to možné? Proč by si s tím dával takovou práci?

Mečík se zablýskl a já přemýšlel, jestli posledně nebyl trochu ušmudlanější. Srdíčko mi zaplesalo radostí – myslel jsem, že už je můj řetízek navždy vtahu! Dlužil jsem jednomu černovláskovi upřímné díky.

„Táďo," oslovil jsem ho a začal štrachat řetízek v kapse u kalhot. Nepodařilo se mi se s ním setkat ani po obědě, takže jsem byl rád, že jsem ho zastihl blízko školy. On se otočil, čímž mi odkryl pohled na Mirka, sedícího na lavičce. Zapomněl jsem, že by tam mohl být, a tak jsem ztuhl na místě.

„Vypadáš nějak zaskočeně, hodláš zase brečet?" stoupl si okamžitě zrzek, kterého situace pobavila. Neodvážil jsem se podívat do tmavých očí černovlasého chlapce. „Nemáš, ,Táďo' kapesníček?"

„To není vtipný," ostře ho napomenul Tadeáš, čímž se mě vlastně zastal. Přísahal bych, že ještě před měsícem nebo dvěma by se popadal za břicho.

„Mně to vtipný přijde," založil si ruce Mirek a schválně se zasmál, „vždycky vypadá, že bude brečet."

„Nevypadá, nikdy nebrečel," drknul do něj Tadeáš, „přestaň se mu smát."

„Ty mi nemáš co kecat do života, budu se smát čemukoliv, čemu se mi zachce," naštvaně se ohradil Mirek a vypnul hruď, aby znásobil jejich výškový rozdíl.

„Směješ se pořád těm stejným vtipům, už to nikoho nebaví!" prohlásil černovlásek a Mirek do něj za to výbušně strknul. Než jsem se stihl nadechnout, rvačka byla na světě. Oba kamarádi hájili svou čest s nevídanou vervou. Myslím, že jsem na ně křičel, ať toho nechají, ale to by mě někdo musel taky poslouchat.

Vyšší Tadeáše chytal za límec a využíval dlouhých rukou, zato jeho protivník vypadal, že se nerve jen za svůj názor. Skoro jako by čekal, až bude moct s někým změřit síly a zbavit se nahromaděných negativních emocí. Ani to mu však nestačilo a v jeden moment s ním Mirek praštil o zem a spadl s ním. Zaznamenal jsem, jak se při pádu Tadeáš silně udeřil do hlavy a chvilku vypadal, jako kdyby ztratil vědomí. Mirek získal přesilu a nehodlal si ji nechat ukrást.

„Stačí!" řval jsem na ně a vzal jsem zrzka za vlasy. Stáhl jsem ho dozadu, až přepadl na záda, a rychle jsem se přikrčil mezi nimi. Měl jsem ruce rozpřažené k jejich hrudím. „Nechte se už!"

„Ani mi za to nestojíš," flusl na zem Mirek a odstrčil moji ruku s děsivou grimasou, určenou svému soupeři. Tadeáš se držel za hlavu a nezmohl se ani na krátkou odpověď.

„Pičus vychcanej," slyšel jsem Mišíka ještě nadávat po cestě pryč. Podíval jsem se na poraženého (ačkoliv vítěz nebyl ani jeden) a postavil se. Místo nadávek jen skuhral a neustále pevně zavíral oční víčka. Musela ho ta rána hodně bolet. Přemýšlel jsem, jestli nemá k tomu všemu otřes mozku.

„Nech mě," prskal, když jsem se vydal stejným směrem jako on. „Jdi si po svých."

„Ne, děkuju, ještě by ses složil někde na půli cesty," odmítl jsem se vzdát.

„Neprosil jsem se o pomoc a neprosím se, abys na mě dohlížel, jdi domů," zavrčel a pohladil si čelist.

„Chtěl jsem ti jenom poděkovat za ten řetízek," vytáhl jsem mečík z kapsy a ukázal mu ho z bezpečné vzdálenosti. On obrátil hlavu opačným směrem. Chvíli jsme šli potichu, autobus nás naštěstí nenechal čekat dlouho. I v něm jsme stáli v tichosti. Shledal jsem mlčení lepší variantou než snahu s ním být zadobře.

„Táta mě zpráská," mumlal si pro sebe několik desítek kroků od domova, „umeju se pod pumpou." Jo, chtělo to trochu očistit, prach měl až za ušima. Dorazili jsme ke garážím, kam se opatrně vplížil a kde ukořistil starou osušku a kalhoty s velikým trikem. U kohoutku s hadicí se svlékl do trenek a rovnou se celý opláchl, zatímco já se pokusil mu odhozené oblečení oprášit. Na jednu stranu jsem starostlivě sledoval jeho škrábance, ale na druhou jsem byl lehce rozpačitý i z toho ostatního, co jsem měl před očima – kolik vnitřních procesů dokáže rozjet jen trochu víc odhalené kůže? Proč si vůbec tolik stál za tím, že se mi Mirek nemá smát?

„Táta mě zabije," promnul si obličej poté, co vypnul vodu, a syknul, když přejel dlaní přes čelist. Vzpomněl jsem si na Klárku, co říkala při té večeři.

„Nechceš k nám?" zeptal jsem se a snažil se znít, že jsem si tou otázkou jistý, „Vašek spí u kamaráda, takže můžeš spát u mě v pokoji."