Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

deset,

„Pojď," poklepal mi na rameno Tadeáš po přibližně dvacátém autě, které zrovna startovalo velmi hlasitě. Skoro jako by někdo střílel. Nejdřív jsem nechápal, co lidi vidí na tom, že se vozidlo rozjede na pár stovek metrů, ale s první nablyštěnou károu mě to docela chytlo. Skoro jsem byl až zklamaný, že musím s Tadeášem někam jít. Přes rameno své i lidí kolem jsem stále ještě hltal dění na dráze. Dorazili jsme k „SUP:ACOOL" a Tadeáš mě zval dovnitř, zatímco nasedal na místo řidiče.

„To už jedeme pryč, nebo co?" se smutným podtónem v hlase jsem se jeho okénkem díval, jak startuje.

„Ne," uchechtl se, „jedeme na rozjezd, dělej, sedej," vyzval mě poklepáním na sedačku. Vždycky klepal na sedačku, když potřeboval, abych si přisedl. Obešel jsem kufr, a jen co jsem za sebou zavřel, Tadeášovy ruce začaly automaticky pracovat. Na první pokus vycouval do uličky a rozjel se postavit do řady aut, čekajících na svůj start. Před námi stálo bílé auto s nápisem „1ST:HATER" a já přemýšlel, kde všichni berou peníze na takové poznávací značky.

„To jsem s tebou nemusel jet," poznamenal jsem, když jsme se blížili ke startu. Řidič popojel, když se před ním utvořila mezera.

„V autě je to zas jinej zážitek," pokrčil rameny a usmál se při pohledu na výkon vozidla před námi. Zůstal jsem zticha. Měl jsem tendenci jeho dobrotu odmítat, protože jsem se nechtěl chytit do nějaké pasti a připadat si potom jako idiot. Ovšem říct, že mě to nezajímá, to bych lhal – možná by bylo nakonec hloupější tvrdohlavě všechno odmítat a nezažít kvůli tomu nic.

Kývnutím hlavy se pozdravil s klukem po straně cesty, který mi připomínal... počkat, to byl ten model, díky kterému jsem rozkryl Tadeášovo tajemství! Nenápadně jsem se na černovláska ohlédl a snažil se skrýt potutelný úsměv. Než jsem ale stačil cokoliv vyzkoumat, auto zařvalo a mé tělo bylo neskutečným zrychlením natlačeno do sedačky. Nevím, co Tadeáš dělal nohama, ale řadicí páka byla na nejvyšším čísle dřív, než jsem se stihl nadechnout. Ani jsem si zprvu neuvědomil, že se držím palubní desky levou a dveří auta pravou rukou. Křečovitě – takové šimrání v břiše jsem nezvládal udržet pod pokličkou. Tadeáš se mi nezapomněl vysmát, když přibrzdil a v klidném tempu objížděl trávník, podél něhož se plynule vrátil na své parkovací místo. Zabrzdil, všechno povypínal a zajistil ruční brzdu.

„Jestli se chceš ještě jít dívat na ostatní, tak běž, já se připojím, až něco vyřídím tam vzadu," ukázal za sebe, když vystupoval z vozu. Jakmile se dal do kroku, učesal jsem si trochu nervózně vlasy a urovnal oblečení, jako bych sestoupil z kolotoče na pouti. Jak je možné, že jsem takovou jízdu nečekal? Musel jsem vypadat jako nějaká hysterka. Ne že by na mě zrovna Tadeáš kdy pohlížel v dobrém světle...

„Sorry," omlouval se černovlasý kluk, když se ke mně blížil, „měl zpoždění." Prohrábl si vlasy s ostýchavým úsměvem. Jako kdyby to vůbec nebyl on. Košile, přiléhající čisté džíny a zkrocené háro na něm působili jako úplný zjev. V první chvíli můj mozek přemítal, jestli jde vůbec o něj.

„Nedal by sis nějakej menší oběd?" hodil si oblečení na kapotu, u níž jsem po posledním startu nejistě postával, a já poznal šedé tílko s jakoby uřezanými rukávy a volné kalhoty. Byl jsem úplně mimo.

„Já tam něco mám," vyhrkl jsem, myšlenkami stále u otázky, kdo přišel pozdě a proč se Tadeáš převlékl do něčeho takového.

„To je jenom svačina, ne?" začal rozepínat bílou košili, „ten banán a sušenky, nebo co." Pokrčil jsem rameny a snažil se příliš necivět na jeho svaly, aby to nevypadalo blbě. Na své kamarády jsem se mohl vždycky klidně dívat, ale s Tadeášem to bylo divné, když nebyl na holky. Co kdyby si toho všiml?

„Cos to tam dělal?" ovládla mě moje zvědavost. Tadeáš přes sebe hodil svršek a rozepnul poklopec. Kolemjdoucím slečnám, které se svému pěknému výhledu hihňaly, nevěnoval nejmenší pozornost.

„Dělal jsem tátovým jménem společnost jednomu chlápkovi, co je s náma finančně propojenej. Rád udržuje vztahy z očí do očí, ale nemohl čekat až do večera, aby měl možnost probrat nějaký detaily s tátou," odmávl to rukou a už se soukal do nohavic. Nedokázal jsem pochopit, že tamten slušně oháknutý kluk byl ten stejný jako ten, co mě sem dovezl.

„Pojď, dáme si něco ze stánku," pobídl mě, když to hezké oblečení mrsknul do kufru. A byl to zase on. Udivoval mě už pouze tím, že se nechoval jako hajzl, ale to až taková novinka nebyla. Poznal jsem v něm toho pracanta z dílny, co hází vším a všude. Poprvé jsem měl před očima ten zvláštní kontrast mezi ním a Šimonem. Asiat ve večerce pracoval dlouho a často, přesto měl úhledně srovnané vlasy, byl čistý a dal si na vzhledu záležet. Tadeáš oproti němu pracoval těžce, při práci se bez výjimky zašpinil a víc než vzhled nebo čistota ho zajímala dobře odvedená práce. V určitých ohledech byl mnohem dětinštější než můj kluk (já mám přítele!), ale zato uměl být i znatelně mužnější.

„Na co čekáš?" drknul do mě chlapec, jemuž jsem zamyšleně koukal na svalnaté ruce, místo abych si vybíral, co z nabídky chci. On už si přebíral tortillu, zatímco já stál vedle jako tvrdé Y.

„Je to na účet podniku," uchechtl se a rukou mě vyzval, ať už se dám konečně do pohybu.