Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

od přítele

Sestoupili jsme potichu ze schodů a přešli do garáží. Naštěstí jsme nenarazili na nikoho jiného než na pupkáče, co poznamenal, že už tam skoro bydlím. Měl pravdu, bál jsem se, aby si za terč posměšků nevzali i mě. Tadeáš si sbalil jen nejnutnější věci, přesto však trval na tom, že potřebuje něco rychle dokončit v garáži. Možná aby nebyl jeho náhlý odchod tak nápadný?

„Dej to prosím do skladu," ukázal na několikakilový disk od kola auta. Sklad byl zavřený, dveře se zasekly a chvilku jsem s nimi zápasil. Zrovna jsem se otáčel za skřípavým zvukem, který šel od Tádi, když jsem uviděl vcházet jeho otce. Špinavého a s cigaretou jako vždycky. On si ho ale nevšiml dost rychle.

„Hej, není tady Boris?" hlubokým hlasem na sebe upozornil a Tadeáš sebou trhl. Hned si přikryl modřinu a uhýbal obličejem na druhou stranu. Chlap se k němu rozešel a rázně se ho zeptal (vlastně to na něj spíš zaprskal), co to tam má – na tom ksichtě.

„Nic," chlapec ustoupil o jeden bezmocný krůček dál. Já sledoval s bezpečnostním rozestupem dvou metrů a i tak jsem kvapně přešlápl, abych se ještě o něco vzdálil.

„Co mi lžeš?!" zahřměl otec a stál už úplně u Tadeáše, který mu nastavoval bok, jak moc nechtěl hrozbě čelit tváří v tvář. Směr, jakým otec přišel, mu bohužel nedovoloval se obrátit na druhou stranu a skrýt rýsující se modřinu.

„Nelžu," odpověděl slabě a bylo vidět, že situaci nezvládá. Cítil jsem, jak se mi napětím a strachem zdvihala hruď. Aby se nestrhlo ještě něco horšího než dnes ve škole...

„Ukaž to!" odtrhl mu ruku otec sám drsně, když ho Tadeáš nechtěl poslechnout. Ten sklopil hlavu ještě níž, ramena měl úplně nahrbená, krčil se a ruce plaše složené u hrudi se mu klepaly. Otec na něj řval něco o škole a o rvačkách, na což jsem se ani nedokázal soustředit. Zachytil jsem jen sprosté nadávky. Byly tak ošklivé!

„Vypadni z domu!" najednou srozumitelněji (nebo ještě víc nahlas) křikl velký muž a ukazoval paží za sebe. Zopakoval to několikrát a přidal i frázi, že ho nechce vidět.

„Taky že jo," zamumlal roztřeseným hlasem Tadeáš ve snaze se za sebe postavit. Místností to plesklo, černovlásek ztratil půdu pod nohama a ležel na zemi, drže se za tvář. Ani nevypadal moc překvapený, na rozdíl ode mě – dech se mi zadrhl někde hluboko v krku, nohy mi nejspíš už zarostly do země. V mojí rodině by nikdy nikdo takhle hrubý a násilný nebyl. Leda by šlo o obranu jiného člena.

„Už se nevracej, nechci tě tady!" proklel ho naposledy jeho vlastní rodič a s flusnutím k rohu místnosti zmizel pryč. Nadávku, jíž pojmenoval svého potomka v půlce té věty, bych si uvést nedovolil. Nemohl jsem se chvíli vůbec nadechnout. Jak moc jsem podcenil podmínky, ve kterých Tadeáš žil!

Zvedl se ze země, v ruce nějakou součástku z auta, a chvíli s roztřeseným dechem sledoval dveře, jimiž násilník odešel. Úplně jsem v tom svého kamaráda nechal...

Zničehonic se rozmáchl a předmět v jeho ruce skončil s hlasitým doprovodem odkutálený těsně u mých nohou. Instinktivně jsem sebou trhnul. Zvedl jsem to, ale ani jsem nedutal. Nebyl jsem schopen jakkoliv pomoct, nedokázal jsem ani předpovědět, co by Tadeášovi nejvíce ulehčilo situaci.

Udělal jsem dva nejisté kroky blíž k černovlasému chlapci, jenž se na mě asi na vteřinu ohlédl lesklýma očima. Ta jedna sekunda mě zmrazila na místě a ostře píchla do srdce. On se zády ke mně prudce nadechl a vzhlédl ke stropu. I já cítil v očích slzy.

Táďa se párkrát nadechl a vydechl, ruce podél těla zakončené slabými pěstmi. Takovými, které člověk tvoří třeba před testem nebo prezentací ve škole.

„Pojď," máchl po mně nakonec rukou a v jeho hlase byl slyšet tichý pláč, přestože tváře měl suché. Bylo mi jedno, jak zněl, připadal mi neskutečně statečný. Právě proto, že v tu chvíli mohl být na dně, v mých očích vypadal silný.

Nechápal jsem už vůbec nic. A ze všeho nejvíce život Tadeáše. Byl to učebnicový příklad o šikaně. Kluk, kterého doma mlátí (jak často asi?) a který si proto vybíjí zlost na slabších. Přitahuje na sebe pozornost, protože je z nedostatku péče doma nešťastný. Lehké jako facka. Tak proč ta facka najednou tak pálí...?