Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

vomejou.

„Sedni si dopředu, tam si k tobě třeba nikdo nepřisedne," ozýval se mi v hlavě Šimonův hlas, když jsem nastupoval do autobusu. Poradil mi to asi patnáct hodin zpátky, líbal mě u toho na krku a byl tak něžný... Poslechl jsem a zabral si místo před půlkou. Učitelé seděli dvě řady přede mnou.

„Čau, Vendelíne, můžu k tobě?" ozval se nepříjemný hlas a já se na jeho původce zamračil. To snad nemyslí vážně!

„Mirek sedí s Gabčou," ukázal za sebe a já vyhlédl přes sedadla. Mirek na mě provokativně zamával a pohledem se mi chlubil, jakou sehnal kost.

„Ne," odmítl jsem rázně a položil si ruku na batoh, který zabíral místo vedle mě. Kdybych neměl na biologii tak vysokou absenci, nemusel bych do otravné zoo ani jet.

„Ale notak," usmál se Tadeáš a ukazoval kolem, „nikde už není místo."

„Tam je místo," našel jsem rychle neobsazenou sedačku, která navíc byla jen tři řady od nás. Co to na mě zkouší?

„Ale to je zabraný pro někoho jinýho," vymýšlel s úšklebkem na tváři. Byl mi odporný. Jak někomu jako on pak mám asi věřit, že?

„To není můj problém, tak si sedni vedle učitele třeba," navrhl jsem mu se založenýma rukama.

„Nebuď takovej," ozvala se najednou nějaká holka patrně z jeho třídy, „pust ho k sobě, máš právo jenom na jednu sedačku." Koukala na mě zpoza opěrátka a nedivil bych se, kdyby se jí ten pitomec líbil.

„Sedněte si už, jdu počítat," zahřměl nejtlustší z učitelů a já neměl jinou možnost, než udělat vedle sebe místo. Tadeáš se vítězně uchechtl a hned se ke mně namáčknul. Obrátil jsem se k okénku a hodlal být uražený po celou dobu výletu. Tadeáš se tím nedal odradit a pořád něco mlel a slovně mě pošťuchoval. Měl jsem si vzít sluchátka.

Vyprávěl mi o jednom klukovi, který byl strašně vtipný, ale uměl se taky hodně naštvat. Ten kluk jsem byl já, jak jinak. A ten kluk s ním takhle jednou seděl v autobuse a pořád byl otočený od něj. Snažil se předstírat, že spí, ale nešlo mu to. Prý se ho asi chudáček musel bát a bla bla bla... Nekonečný příběh.

Chvilkami jsem v odraze skla viděl, jak v mezerách příběhu píše něco do mobilu. Psal si s otcem. Vždycky potom hned zase najel na otravnou notu, ale postupně ztrácel energii. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že ze mě nevymohl žádnou zpětnou vazbu, nebo tím, co řešil se svým rodičem. V jeden moment vypnul displej a s tichým povzdechem se opřel o sedačku. Od té chvíle jsem měl klid.

Usnul.

Přál jsem si, aby ho drkotání autobusu naklonilo tolik ode mě, až by ho vzbudil teprve pád do uličky. Bylo to zlomyslné, ale on by si nic lepšího nezasloužil. Fandil jsem si, protože se k tomu schylovalo. Jenže pak mě napadlo, že by to určitě zase všichni shodili na mě. Doopravdy jsem nestál o to, aby se mu to stalo. Takže jakmile už mu hlava trčela ven a chybělo poslední zhoupnutí, aby si přivodil úraz, stáhl jsem ho zezadu za krk zpátky. Založil jsem si ruce a otočil se k němu opět zády.

Ani ne do pěti minut se mu těžká hlava zmítala vpřed a vzad. Viděl jsem to v odraze. Přišpendlil jsem ho k sedadlu, ale pomohlo to jen na chvilinku. Začínalo mě štvát se pořád starat, kam padá ta jeho přihlouplá kebule, tak jsem ji s odporem v duši položil na rameno. Jeho přítomnost mi lezla na nervy, natož jeho dotek, ač přes naše mikiny.

Fungovalo to hodnou chvíli, ale samozřejmě ani to nestačilo. Postupně se mi svalil do klína. Měl jsem co dělat, abych ho prostě nehodil do té uličky. Nic mu není dost!

Aspoň se furt ale nehýbal, a tak jsem měl klid, když se mi jeho přítomnost zrovna dařila ignorovat. Zapnul jsem mobil a napsal Šimonovi, že nesedím sám. Hned odpověděl, že to nevadí, ale nezeptal se, s kým teda sedím. Přišlo mi to zvláštní, ale nechal jsem to být, když mi začal popisovat, jak mu už teď chybím. Zahřálo mě z toho u srdce.

Velvyslanec učitelského sboru, ten s nejhrubším hlasem, se po zaparkování vecpal do uličky a teprve potom silně začal volat, že jsme na místě, ať si posbíráme věci. Tadeáš sebou trhnul, rozespale se zapřel o ruce a díval se na muže, naslouchaje, co povídá. K pozici, v níž se vzbudil, se nevyjádřil, což bylo jedině dobře. Leda by chtěl poděkovat.

Lezlo mi na nervy, jak při spaní a při vzbuzení vypadal nevinně. Měl rozcuchané vlasy, trochu opuchlý a otlačený obličej. Největší grázlové jsou andílkům zásadně nejpodobnější. Nejspíš to celé jen hrál a někdy v budoucnu mi tu laskavost hodí s výsměchem do obličeje.

Naštěstí jsme mohli zoologickou zahradou procházet sami, takže jsem na to už nemusel myslet. Nějaké fotky zvířat jsem poslal Maně, aby je ukázala dvojčatům, a některé Šimonovi. Ten je pochválil, ale nezapomněl dodat, že ani ty malé opičky nejsou roztomilejší než já. Žadonil také o nějakou fotku s mým obličejem. Napsal, že mám něco ve vlasech. Sundal jsem si lísteček. Pak požádal o novou fotku. Poslal jsem mu ještě jednu, tu mi vychválil a prý si ji uložil. Usmál jsem se nad mobilem a s lehčím srdcem pokračoval dále.