Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

Osm

Další den ráno (už v půl osmé!) byl sraz u autobusu, kousek od školy. Nabídl bych Šimonovi, že se pro něj stavím, ale stále jsem se s ním necítil zrovna pohodlně. Jako by se mi odcizil a horšilo se to. On si nejspíš ničeho nevšiml, za což jsem byl částečně rád, ale moje druhá část - ta stejná, co děkovala Táďovi, že se vyptával - si to brala osobně. Takže jsem se s ním potkal až na místě. Pozdravil mě s úsměvem a vytáhl z kapsy balíček bonbonů. Věnoval mi jej a já mu s úsměvem poděkoval. Hned jsem ho rozbalil a nechal i jeho si vzít. Zase mě sledoval, jak jím, a mě už to začínalo nervovat. Musel jsem se tvářit vděčně, přestože mě uvnitř cosi trápilo. Cosi spojené s ním.

Potkal jsem se pohledem s Matyášem, co zrovna přišel, a kývli jsme na sebe, než zmizel v chumlu svých lidí. Za chvíli se už nasedalo do autobusů a nezáleželo na tom, kdo je z jaké třídy. Díky tomu jsem mohl sedět se svým klukem. Ačkoliv jsem o to někde hluboko vlastně asi ani nestál - ovšem neopovážil jsem se si to připustit.

„Česal jsi se ráno?" ozval se Šimon, když jsme se usadili, přibližně veprostřed. Obrátil jsem se na něj a nechal ho upravit mi pečlivě každý pramen. Pohled mu sjel i na můj obličej, načež se usmál. Smíšené pocity se ve mně handrkovaly. Zarděl jsem se a jen rychle vyhlédl z okénka.

„Čus, Vendelíne," hravě vykřikl Táďa, jenž se dral mezi sedačkami k zadním řadám s Mirkem v závěsu. Poznal jsem v něm to stejné nadšení, s jakým vítal své kamarády a jakým mě vždycky dokázal vytočit, protože mi oznamoval, že se situace zhoršuje - když si mě ještě dobírali. Nehledě na Šimona se natáhl až ke mně a ručně rozčesané vlasy mi ve vteřině jemně zcuchal. Zasmál jsem se nazpátek, než se mi na chvilku uvolněný pohled vrátil k příteli. Díval se za strůjcem svých problémů, pak se hned otočil ke mně a v očích neměl zrovna pochopení pro ten nestydatý čin. Přiblížil se ke mně, až jsem se lekl, a s ještě větší vervou můj vzhled znovu zlepšil dle svých preferencí. Dle mých určitě ne, já si na uhlazenost nepotrpěl. Ani se nerozhlédl, usmál se na mě a políbil mě na rty. Vytřeštil jsem oči a sám jimi okolí zkontroloval.

„Pozor," zašeptal jsem a on se mému počínání uchechtl. Asi mu to připadalo roztomilé.

„Stydíš se za mě?" bez mrknutí se mě zeptal. Já naopak zamrkal rychleji.

„Ne, myslel jsem, nevím, tobě nevadí..." dlaní vzhůru jsem projel okolní vzduch. On se svatouškovským úsměvem zavrtěl hlavou. Moc mu to slušelo.

„Tak dobře..." přizpůsobil jsem se, ale raději ho chováním nenabádal k zopakování té intimnosti v autobuse. Dosud jsme se vždycky líbali v soukromí, oba jsme se ujišťovali, že nás nikdo nenachytá.

Po zbytek cesty jsem dělal vše proto, abych na sobě nedal znát, že mi bylo nepříjemné, jak blízko svého kluka jsem byl. Zahrál jsem únavu a pokusil se usnout. Tu a tam jsem zezadu mezi jinými hlasy zaslechl Mirka nebo Táďu, což mě nutilo přemýšlet, jestli by to s nimi vlastně možná nebylo jednodušší. Když mi Šimon nabídl, že po výletu u nich doma nikdo nebude a můžeme tedy k nim - vyspat se spolu - zhodnotil jsem, že by to jednodušší bylo. Těšil jsem se, až vylezu na vzduch.

Zíral jsem na obrovský vodopád, než jsem si všiml, že Šimon si místo přírodního úkazu prohlíží mně. „Tam se koukej," zasmál jsem se nervózně a odsunul mu hlavu. Kolem nás se prohnali naši vrstevníci, co se hodlali vyškrábat na kameny, kde odstřelené kapičky vody padaly, jako kdyby pršelo.

„Jdeme nahoru?" vyhrkl jsem radostně. Už už jsem Šimona chtěl vytáhnout za ruku, když se mi vymknul.

„Nechoď tam, budeš mokrej," pohodil paží před sebe. Já se zastavil.

„O to právě jde, navíc to pak uvidíme zblízka," automaticky jsem promluvil a moje nálada odpovídala rodinným dovoleným, kde jsme se sourozenci vymýšleli blbosti, „můžeme si dát selfie." On si mě prohlížel s neutrálním výrazem. Nato jsem dostal nápad.

Přistoupil jsem blíž, aby to nikdo neslyšel: „Co kdybychom se vyfotili, jak si dáváme pusu?" On se uchechtl a zavrtěl hlavou.

„Říkám ti, že zmokneš," přesvědčoval mě, jako bych byl malé děcko. Chvíli jsme na sebe koukali, než jsem prostě jen vzdychnul a odebral se k vodě sám. Spatřil jsem Tadeáše s Mirkem a ještě jedním klukem a namířil si to k nim. Všichni se smáli a postupovali do intenzivnější části deště.