Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

uvolni

„Vendelíne, pocem!" zakřičel na mě známý hlas a já se za ním otočil, přestože jsem ho měl radši ignorovat. Tadeáš na mě volal z nějakého auta kousek od školy, kde bylo parkoviště. „Dělej, nebo mám vytáhnout kuličkovku?"

Protočil jsem si pro sebe oči a pomalu se k němu šoural. Stále jsem si nezvykl na všechny ty pohledy kolemjdoucích a nedokázal jsem předstírat, že nejsem ten Vendelín, na něhož se volá.

„Sedej," otevřel mi přes sedadlo dveře k místu spolujezdce a na sedačku rovnou i poklepal. Blbě jsem na něj koukal. To s ním mám jako někam jet?

„Ty máš řidičák?" zeptal jsem se nedůvěřivě. Mně bude osmnáct asi za měsíc.

„Ne, ale jezdím od pěti let, stačí, pane strážník?" zval mě dovnitř, „nikdy jsem nedostal ani pokutu." Samozřejmě se mi nechtělo dovnitř, tak jsem se narovnal a rozhlédl po okolí.

„Hoď sebou, sralbotko," střelil po mně malou kuličku a mě štíplo na ruce. Poklepal pistolkou na sedadlo a já se v duchu modlil, aby nás nepohřbil někde v zatáčce u pole. Otevřel jsem zadní dveře a odložil si věci na sedadla. Pak jsem si k němu sedl. Možná to bylo tím, že měl dobrou náladu a nestálo mi za to před ním utíkat. Ještě by mě zajel.

„Připoutej se, ne?" upozornil mě a v řádu sekund auto nastartoval a už jsme vyjížděli. Jeho ruce pracovaly tak automaticky, že by snad uměl řídit i po slepu. Díval se tam, zpátky, vpravo, vlevo a už jsme vycouvali z těsného parkoviště. Překvapil mě tím.

„Dneska máme práci," uvedl mě do kontextu a já zalitoval, že jsem mu přece jen nezkusil utéct. Zase garáž?

„Slyšíš to?" zvedl ukazováček do vzduchu, zatímco se proplétal nepřehlednou křižovatkou, „budeme makat na tomhle šroťátku."

„Slyšíš to, nebo ne?" požadoval odpověď. Nechal jsem si ji pro sebe proto, že jsem věděl, že se mi za ni vysměje. Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že si toho nevšiml.

„Ne? Tak se podívej za nás, jak čoudíme," podíval se do zrcátka s potěšeným úsměvem, „smrdí to po chladicí kapalině. Nevidíš, jak se se mnou to auto hádá? Má katastrofální výkon. Tohohle bouráka táta dostal přes školu, protože ji sponzoruje. Je to nějakýho čtvrťáka." Nestačil jsem se divit, že si ze mě neudělal ještě za jedinou věc legraci. Navíc už jsem zjistil, proč mi jméno jeho otce bylo povědomé – určitě jsem ho viděl napsané v ředitelně.

„Motor má špatný těsnění pod hlavou," vysvětlil krátce, čímž mi k porozumění vůbec nepomohl, „toho kluka to bude stát jenom pár stovek. Pokud nenajdu další vadu."

„Nenajde se v servisu vždycky víc vad?" zamumlal jsem si pro sebe, ale on to slyšel. Jeho mrštnost se tentokrát nevyplatila, když se fábie před ním nerozjela plynule, ale se značným zádrhelem. Ubrzdil to s přehledem, ale při druhém rozjezdu v těch pár vteřinách mu auto chcíplo.

„Kruci," polohlasem zanadával a už zase auto startoval. Někdo za ním ho vytroubil, tak mu zvedl ruku mezi nás, asi jako omluvu. Rozjel se v podstatě hned a mně při zrychlení za zatáčkou až zašimralo v břiše. Cítil jsem, jak se při tom mé tělo ponořilo do sedačky.

„Dobrej postřeh," okomentoval s úšklebkem zpětně mou poznámku, „většinou jo, ale tenhle zákazník nemá úplně velkej rozpočet, takže dokud mu to bude jezdit, bude spokojenej. Tohle těsnění je fakt hrozný, ale až ho opravím, mělo by všechno zase fungovat."

„A proč u toho musím bejt já?" zkazil jsem mu radost a on se zachmuřil.

„Protože se ukázalo, že mistr kolega utekl do zahraničí," zavrtěl nad tím hlavou a mně to připadalo jako totální nesmysl, „pašoval drogy."

„A to k vám přišel s čistým rejstříkem?" pochybovačně jsem se doptával. Tadeáš vjel ke garážím, které jsem už poznal, a na první pokus se dostal až úplně dovnitř.

„To není tvoje věc," bez emocí mě poučil a začal se zvedat. Následoval jsem ho, kamkoliv šel. Po cestě za jeho tátou jsme schytali jednu větu od jiného zaměstnance. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale Tadeáš spolupracujícího probodl naprosto nakvašeným pohledem a ukázal mu prostředníček. Ovšem teprve ve chvíli, kdy se ten špindíra už nekoukal.

„Sehnal jsem nám náhradu," pokusil se Tadeáš zavděčit otci, který zrovna lakoval nějaké poměrně drahé auto. Vždycky vypadal, že neví, co za odpověď mu otec dá. Bude rád?

„Dobře pro tebe, můžete jít makat," podíval se na něj, a aniž cigareta opustila jeho ústa, vydechl nosem kouř. Tadeáš nevypadal spokojeně.

„Bude odteď u nás pracovat, dokud někoho nenajdeme," oznámil mu ještě, aby ukázal, že mě má nastálo. Jeho otec si odfrknul, chytil cígo do ruky a oklepal ho. Vyfoukl na syna kouř a rukou ho odehnal.

„Pojď," chytl mě uraženě za zápěstí a vlekl mě pryč.

„Co myslíš nastálo?" zamračil jsem se na něj po pár krocích. Nikdo se mě neptal, jestli chci nebo ne.

„Nelíbí se ti to snad?" zvedl na mě obočí. Připadalo mi, že si na mně vybíjí vztek z toho, jak jeho táta reagoval na úsilí, které Tadeáš vynaložil k tomu, aby zajistil dostatek zaměstnanců.

„Ne, mám taky svůj život. Ve škole tě musím vytrpět, nechci s tebou trávit ještě odpoledne," na rovinu jsem mu odpověděl a vytrhl se z jeho držení. On si založil ruce na hrudi. Chvíli na mě nevěřícně civěl, než se prostě rozešel vpřed. Následoval jsem ho, protože jsem se sám v garážích nevyznal a měl jsem u něj věci.

„Tady je oblečení pro tebe," ukázal na hromádku na poličce a začal se převlékat. Úplně ignoroval, co jsem mu právě sdělil.

„Fajn, pomůžu ti, ale chci ty peníze," rozhodl jsem se si vysmlouvat aspoň nějakou výhodu. Netroufl bych si mu prostě zdrhnout, protože by si pak možná hrál s mými věcmi, ale to on vědět nemusel.

„Jo furt," mávl rukou a bylo ujednáno.