Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

pět

„A proč?"

„Co proč jako?" zašklebil se nehezky. Vypadal, že má špatnou náladu. Přišli jsme do místnosti s nějakou napůl starou, napůl nablýskanou škodovkou.

„Proč tady jako musím pracovat? Potřebuju jít domů," pohodil jsem rukou a on si mezitím hodil bundu na háček a věci pod něj. Také jsem se začal svlékat. Bylo tam dusno.

„Tátovi se zdejchnul zaměstnanec, takže teď budu makat víc. Ty mi pomůžeš, protože to docela spěchá," vysvětlil otráveně, svlékl si bílé triko i džíny a hodil na sebe nějaký pracovní úbor. Bylo to umouněné volné tílko s širšími starými kalhotami. „Dělej, už to ze sebe shoď!"

„Čau, Tadeáši," pozdravil ho nějaký chlápek s pivním pupkem, „neměl jsi přivýst někoho práce schopnýho? Jedno mimino už tady máme, k čemu další?" Patrně narážel na náš věk. Tadeáš se pokusil vyhnout drknutí do žeber, což se mu nepodařilo. Bylo zvláštní vidět ho v tak submisivní pozici. Nešlo to ignorovat.

„Na, tady jsou názvy, tady obrázky," ukázal mi na zmuchlaném papíře, který vytáhl z šuplíku, a vrazil mi ho do ruky. „Bejt tebou si sundám to triko."

„Proč?" nechápal jsem. Další ze spousty lidí, co tu chodili jako mravenci s různými součástkami v rukou, se na mě podíval a uchechtl se mé otázce.

„No Tadeáši, takhle zhurta na něj, jo?" zasmál se a jmenovaný se nazpátek jen zamračil.

„Je tady horko," zavrčel na mě.

„Všechny věci jsou tady ve skladu," otevřel těžké dveře, za nimiž to připomínalo náhled do skladu ve velkých obchodech, a zasekl je o dřívko. Rázným krokem se dostal k autu a zvedl mu kapotu. Strčil dovnitř ruce a bůhví co tam zkoumal. Vůbec jsem nechápal, co to s ním bylo. Byl to někdo úplně jiný, jako by nejen dospěl, ale taky zestárnul. Zahalekal na mě nějaký název a já se vzpamatoval. Sjel jsem papír očima a spatřil poměrně malou součástku. Rozešel jsem se váhavě do skladu a začal věc hledat. Donesl jsem ji Tadeášovi a ten mi bez poděkování poručil další práci. Začínali jsme na malých předmětech, ale postupně jsem nosil tu a tam i větší věci, stejně jako jsem musel uklízet a přinášet nářadí ze stolu.

Po asi hodině a půl té nepříjemné námahy jsem dal na Tadeáše a tričko svlékl. Bylo celé propocené. Když se tam po pár minutách nachomýtl ten ze zaměstnanců, který se Tadeášovi smál, že mi doporučuje si svršek sundat, nemohl si odpustit další komentář.

„Wow, Tadeáši, seš si jistej, že pod tím autem pracuješ? Jestli tam náhodou neděláš nějaký prasárny, když se ti podařilo ho zbavit trika," vysmál se mu – což jsem absolutně nepochopil – a s klidem odešel. Co to je za přiblblé kecy?

Tadeáš se vysoukal ven a posadil se. Podíval se na mě, protože si nejspíš ani nevšiml, že jsem si tričko sundal. Pak se zvedl na nohy a hodil po mně šroubovák. Chytl jsem ho jen tak tak a uklidil na místo. On si utřel pot na čele do ramene a napustil si do flašky ze školy vodu. Nalokal se a vydechnul. Byl celý ušmudlaný, ostatně ani já jsem nezůstal bez poskvrny.

„Na, dej si přestávku," mrštil po mně pití a vydal se někam pryč. Začínal jsem už mít trochu žízeň, ale šel jsem si pro vlastní lahev. Našel jsem si chvilku na to, abych napsal tátovi, že jsem s kamarádem a nevím, kdy půjdu domů. Tadeáš už se vrátil, tílko, jež si přinesl přehozené přes rameno, švihl na zem a podíval se na hodiny.

„Potřebuješ na záchod?" obrátil se ke mně a já si uvědomil, že se mi vážně chtělo. Poslal mě do nějaké dost nechutné komůrky s jednou mušlí, která byla pochcaná snad úplně všude. Když jsem se vrátil, pokračovali jsme ve spolupráci. Stokrát radši bych byl doma a dělal blbosti s dvojčaty nebo šel ven s Vaškem.

„Ah! Fuj, doprdele!" zakřičel v jednu chvíli Tadeáš, když jsem se vracel asi s největším kusem auta dne. Položil jsem podivně tvarovanou věc na zem a šel se podívat, co se děje. Tadeášův obličej i vlasy byly celé od nějaké hnusné tmavé špíny. Šel se rychle umýt a pořádně si vydrhnul oči, přičemž neustále brblal nadávky. Zíral jsem na něj pár sekund, než jsem se rozesmál. On se na mě od umyvadla podíval a utřel si oko.

„Co je?!" zachraptěl nedůtklivě, ale já jen s vytaženými koutky mávl rukou. Samozřejmě, že to svinstvo nešlo dolů a on měl vlasy slepené a obličej v příšerném stavu. Vypnul vodu a s několika kroky vpřed na mě vytřepal mokré ruce, abych zmlknul. Jedna kapka mě trefila do oka, ale i to mi přišlo vtipné. Stejně jsem byl zpocený, osvěžení mi nevadilo.

„Nesměj se, není to vtipný," založil si ruce na orosené svalnaté hrudi a pohodil ke mně hlavou.

„Když myslíš," pokrčil jsem rameny uvolněně. On se chopil lahve a napil se. Zašrouboval víčko a vyzval mě, abych mu sem dotáhl tu součástku. Už konečně. Jako.

Součástek jsem mu nanosil a odnosil už jen pár a bylo hotovo. Kupodivu to docela uteklo. Ten nepříjemný pán, táta Tadeáše, mě za práci odměnil docela dobrými penězi, ovšem Tadeáš byl štědřejší. Poslal mě domů a peníze mi ukradl.