Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

A...

„Jasně, že můžeš, on tam chce co nejvíc lidí, klidně vem i Tadeáše a tu jeho skupinu z céčka," přikývl horlivě Maty. Jeho kamarád z déčka se stěhoval daleko do zahraničí a uspořádal obrovskou rozlučku.

„Občas mi připadá, že si nejvíc v soukromí připadá, když má kolem sebe stovky lidí a mluví jenom s několika," uchechtl se Maty a bylo na něm vidět, že mu bude chybět. Poděkoval jsem za pozvání a po zdlouhavém rozmýšlení opravdu Táďovi napsal, jestli by tam nešel se mnou. Nevypadalo to ani na pařbu jako spíš na večer s písněmi a spoustou lidí, ačkoliv jsem si byl celkem jistý, že o alkohol bude postaráno – zvlášť po tom sladkém rumu u vodopádů. Kluk bez profilovky odpověděl, že jasně.

„Už jsem sehnal jednoho zkušenýho chlápka, no chlápka," zavrtěl hlavou a úsměv mu doprovodilo zajiskření v duhovkách, „je tak ve věku tvých bratranců. Myslím, že by dokonce mohl bejt rozumnej, rejstřík má čistej." Tadeáš se zasmál a já se přidal, když mi došlo, že narážel na moji poznámku o jejich bývalém zaměstnanci. „A to k vám přišel s čistým rejstříkem?" „To není tvoje věc."

„Takže už se nemusíš namáhat, máš ode mě klid," zakřenil se a přes obličej mu klidným tempem přejelo světlo. Drželi jsme se při straně.

„Super," zajásal jsem naoko, „a můžu se někdy stavit i dobrovolně?" Líbilo se mi, že jsme s Táďou mohli pracovat na autech, vidět ty výsledky našeho společného úsilí, bavit se spolu hodiny, nebo být zticha a užívat si vzájemnou přítomnost. Překvapilo mě, že Tadeáš ve skutečnosti opravdu celou dobu hledal nové posily.

„Kdykoliv!" ukázal mi řádku zubů, a kdybych to nebyl já, kdo měl v ruce pivo, myslel bych, že začal povolovat. Ovšem jeho kelímek nenesl nic zajímavějšího než čistou vodu – dovezl mě sem a hodlal se mi postarat i o zpáteční cestu.

„Ty máš u nás taky dveře otevřený," usmál jsem se nazpátek trochu seriózněji a poznal v jeho pohledu, že pochopil, za jakých okolností k nám může.

„Díky, možná se někdy stavím," mrknul na mě, aby odehnal myšlenky na cokoliv, co by ho donutilo u mě vyhledat pohoštění.

Večer pokračoval klidně, ač čím dál divočeji. Dal jsem se také do řeči s Matyášem a jeho spoluhráčem v hokeji, který z pusy neustále sypal nějaké vtipy. Byl to snad nejlegračnější člověk celé školy. Bez přestání jsem se chechtal jako blázen. Bylo mi až líto, když se ho ujala jeho přítelkyně s tím, že už musí jít zase o dům dál. Utřel jsem si zvlhlé koutky očí a Maty se mě zeptal, jak jsme se vlastně poznali s Tadeášem. Automaticky jsem se podíval jeho směrem.

Věnoval mi nevědomky vroucný úsměv, patrně mě sledoval celou dobu a musel mnou být úplně pohlcený. Jeho oči o tom nedokázaly lhát, natož pak zdvihnuté koutky. Když zpozoroval, že jsem zachytil jeho pohled, hned sklopil hlavu a znervózněl. Začal si hrát s prsty, načež sáhl po kelímku s vodou. Schválně se na mě nedíval.

„Ani nevím, ono to nějak samo," uchechtl jsem se s motýlky v břiše, „jsem na něj málem zapomněl. Už se k němu asi půjdu vrátit, neva?" Maty s chápavým úsměvem zavrtěl hlavou a nechal mě jít. Stále jsem měl v hlavě ten zamilovaný úsměv, který mi Tadeáš věnoval. I slepému by došlo, jaké city se za ním skrývaly. Nedokázal jsem si pomoct. Sebral jsem ho za zápěstí a vytáhl až před domek, ignoruje jeho zmatení. Byl tak rozkošný! Musel do mě být blázen!

Přitiskl jsem ho na stěnu, nalepil se na něj a živě spojil naše rty. Hladově jsem ho líbal a hladil po tvářích a na krku nebo tahal za vlasy. Ani on nezaostával dlouho. Pak mě ale maličko odstrčil, aniž otevřel oči.

„Já si tě nezasloužím," vypustil udýchaně a myslel to naprosto vážně. Věděl jsem, že mu v hrudi srdce bije na poplach, celá hruď se mu nezvykle rychle zdvihala. Roztomilá ostýchavost mu slušela. Přitáhl jsem si ho silně zpět do polibku, který nedokázal odmítnout.

„Tohle rozhodnutí nech na mě," zašeptal jsem, zatímco jsem ho obdarovával spěšnými pusinkami po celém obličeji. Tělo mi přejela husí kůže, když jsem si uvědomil, že nedokáže uvěřit, že bych mu opravdu opětoval jeho lásku. A to jsme spolu už...

„Chtěl bys se mnou chodit?" ozvalo se potichu mezi námi, když mu sjela ruka až na můj zadek, kde jsem pocítil mírný stisk.

„Že se vůbec ještě ptáš," zazněla odpověď s chtíčem v hlase a já se mu bez přemýšlení přisál na krk. Krátce vzdychnul.

„Hm– tady ne," s citelným sebezapřením mě přerušil Táďa a propletl si se mnou prsty, aby mě odvedl k autu. Oh, k jeho autu pro driftování, které kvůli mně vytáhl... k tomu, v němž mu to tak neskutečně slušelo!

„Tak jedem k tobě, ne?" vypadlo ze mě, když jsem si zapínal pás, sleduje to známé ručkování na volantu za pomocí hry s řadicí pákou. To nikdy nebude neatraktivní!