Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

rádi

Seděl jsem u testu, břicho mě z jednoho kopance bolelo, myslel jsem jen na to, jak mě Tadeáš tahem za vlasy nutil otřít tvář o nechutné kachličky a jak mě nepustili ven, dokud jsem nesáhl rukou do jedné záchodové mísy a nenamočil si levačku do vody. K umyvadlu jsem nečekaně nemohl, takže jsem to prostě musel otřít do kalhot a přežít. Znalosti, které jsem si den předtím skoro násilím strkal do mozku, byly ty tam.

O týden později jsem v té třídě nad testem seděl znovu. Sledoval jsem rudé číslo pět tak usilovně, jako by se opravdu mohlo změnit na jedničku. Nezměnilo. Co se změnilo, bylo chování mých kamarádů. Hanka se před týdnem ptala, co se stalo, ale když jsem ji odbyl, abych na ty zážitky nemusel vzpomínat, vzala si to osobně a začala se mě od té chvíle stranit. A ostatní postupně taky. No a co, tak ať. Neumí se starat o svoje problémy, ať se se mnou radši ani nebaví.

Sedl jsem si do prázdné přední lavice úplně na kraj, abych si nepřipadal blbě, že čekají, až odejdu, aby mě mohli pomluvit. A věděl jsem, že si mě berou do huby. Slyšel jsem je hned několikrát, jak se navzájem napomínají, abych si náhodou nevšiml, že se mluví o mně.

Navíc se od někoho dozvěděli, že když jsem hodinu před testem chyběl, šel jsem někam s kluky z jiné třídy – s těmi kluky, co se podle drbů ztrácí takřka pravidelně. Domysleli si, že jsem se s nimi tedy musel zahazovat za školou. A to je prý už úplný vrchol, že jsem tvrdil, jak se s nimi neznám. A když už se konečně uráčím přijít, jsem na všechny akorát „toxickej".

Chvílemi jsem přemýšlel, co je horší. Nepřátelé, kteří ze mě mají legraci, nebo přátelé, co se ke mně při první příležitosti otočí zády. Tak jsem jim párkrát něco odsekl nebo byl trochu drzý, to se přece mezi kamarády dělat může, ne? Měli by pochopit, když na ně nemám náladu.

Jediné, kam jsem se zaručeně těšil už ve chvíli, kdy mě vzbudil ráno můj telefon, bylo domů. Až uteču těm nechutným falešným lidem na té zvrácené škole. Jenže když už jsem konečně domů došel, všichni čekali, že s nimi budu trávit čas a povídat si. Proč si nemůžu sám oddechnout?

„Jak je vůbec v nový škole?" ptal se mě nejlepší kamarád ze školy minulé. Připadalo mi, že jsem odtamtud musel odejít zrovna ve chvíli, kdy se mi konečně podařilo se s někým víc sblížit. Tím někým byl on a to sblížení bylo přespání u něj doma. Do té doby jsem byl se všemi za dobře, ale s nikým jsem nepřekročil hranici slušnosti, jak to bývá u hlubších přátel. Sotva jsem si připadal, že budu s někým mít něco speciálního a budu se s ním cítit pohodlně, všechno se přerušilo. On navíc není zrovna někdo, kdo by se zabavil sám, takže náš vztah upadal stejně rychle, jako předtím vzrostl. Chtěl jsem se s ním vidět, ale vyšlo nám to až teď, necelé dva měsíce po mém nástupu na novou střední.

„Na hovno, jsou tam samý hovada," plácl jsem, co mi přišlo na jazyk. Nezaobíral jsem se kdoví jak slušností.

„Jak to?" uchechtl se a v jeho panenkách to zajiskřilo. Miloval jsem to, protože mě přitahovala ta opravdovost. Jarda byl celkově skvělý.

„Neřeš," mávl jsem rukou a sáhl si pro bonbon na dřevěném stole. Seděli jsme v parku, protože byl přesně na půli cesty mezi našimi domovy. „Co Johana?"

„Nic," protočil oči nad jménem dívky jeho srdce, „zjistil jsem, že asi chodí s někým ze čtvrťáku. Z jiný školy. Nevím, co teda se mnou plánovala dělat."

„To bych od ní nečekal," divil jsem se. Vždycky vypadala mile, jako někdo s nejčistšími úmysly a velikým srdcem.

„Mám na holky smůlu," okomentoval smířeně Jára, „a co u vás?"

„Nevím," pokrčil jsem rameny. Než jsem se stihl rozkoukat, šlo všechno do kytek...

„Ani jedna hezká?" nevěřícně skenoval můj obličej, jako by se na něm měla objevit nápověda.

„Jo, nějaký jo, ale zatím všechny, se kterýma jsem se bavil, vypadaly udělaný z někoho z vedlejší třídy," pokusil jsem se situaci stručně načrtnout.

„Jako na jednoho kluka?" nepochopil kamarád.

„Ne, je to taková skupinka idiotů," zavrtěl jsem s úsměvem hlavou, „jeden z nich vypadá jak Adam Mišík."

„Fakt?" rozchechtal se Jarda a já v jeho puse spatřil naskládané kusy různě barevného želé. Zakýval jsem hlavou a jemným pocitem uvolnění sledoval jeho zářivé oči. Nevím, proč mu to s holkami nikdy nevyjde. Kdybych já byl holka, hned bych ho bral, kdyby mě taky chtěl.

„No tak to se nedivím, Mišík je pro holky legenda, i když tvrděj, že ne," smál se ještě, „sorry, ale v takovým případě nemáš šanci."

„Hele!" rozesmál jsem se a strčil do něj, „ne každej je holt takovej lamač srdcí jako ty."

„Jasně, jasně, dělej si ze mě srandu," hrál trochu uraženého a zvedl bradu jako někdo z vyšších kruhů. „Schválně, kdo z nás si najde holku dřív. Vsadíme se?"

„Sázíš se, že si najdeš holku dřív ty, nebo oba hlasujem pro mě?" zdvihl jsem obočí s úšklebkem, za což jsem si vysloužil žďuchnutí do ramene a další roztomilé zajiskření v těch příjemných očích.