Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

tři,

Následující dva týdny se situace jen a jen zhoršovala. Můj školní život se pomalu ale jistě začínal otáčet kolem té věci s Petrem a já přemýšlel, jestli nebylo pošetilé vybrat si cestu, kterou mi radilo srdce a smysl pro spravedlnost. Zastal jsem se Petra ještě jednou, když jsem si všimnul, že za ním ti parchanti jdou. Nic se naštěstí nesemlelo, zase v klidu odešli, ovšem o to se zhoršila setkání v dalších dnech. Mikuláš na mě „omylem" vylil svůj džus už ráno před školou, což nebylo vůbec vtipné. Musel jsem být celý den v úboru na tělocvik, který jsem chtěl původně vzít domů, protože byl propocený. U oběda jsem měl naštěstí klid, ale o volné hodině jsem narazil na Tadeáše, který se mi tiše, zato velmi ošklivě vysmál a drkl do mě tak, že mi noha sjela o dva schody níž. Ustál jsem to, ale myslel jsem, že mu snad přímo na schodišti ubalím.

Neskutečně mě štvalo, že tihle kluci byli docela pohlední a oblíbení. Moje skupinka s nimi byla nepřímo spjata, takže bylo obtížné se vyhnout debatě o nich. Začínal jsem se zabývat vlastními myšlenkami a moc jsem jejich hovory neposlouchal. Místo toho, abych věnoval čas socializaci, jsem se na chodbách ohlížel, jestli někde nejde Mirek nebo Mikuláš. Sledoval jsem, kdo přichází na oběd, kdo vstoupil na toalety, prostě všude.

„Jak ti vůbec říkají? Vendelín je moc dlouhý," přivítal se se mnou Tadeáš a přisedl si. Byl jsem na obědě poslední, už tam zbývalo jen pár tichých skupinek. Nechal bych to jídlo, ale opravdu jsem potřeboval nějakou energii, po škole jsem měl plány mimo domov. Předstíral jsem mrtvého brouka a zrychlil žvýkání. „Vendo? Vendy?"

„Nepospíchej, já ti nikam neuteču," uchechtl se a vzal si moji poloprázdnou skleničku do ruky. Promíchal vodu, jako by to byla nějaká pokusná chemikálie. Jasně, že mi nikam neuteče. Neměl oběd, přišel za mnou.

„Dokonce i Mirek přijde, to by mu bylo líto, kdyby tě tady už nenašel," položil mi pití zpět na tác a já se vnitřně zděsil. Spikli se proti mně?! Byl jsem připravený se fyzicky bránit. Tadeáš se naopak trochu odsunul na židli a uvelebil se takřka do lehu. Na stehna mi přistály jeho nohy, díky bohu aspoň bez bot. Strčil jsem si do pusy veliké sousto, dost možná mi něco i upadlo ze rtů. Dopil jsem za prudkého vstávání zbytek šťávy a už odcházel s tácem. Chtěl jsem se jen co nejrychleji aspoň přemístit – za zkoušku člověk nic nedá, třeba by mě už nechal v klidu jíst. Cosi se mi však zapletlo pod nohy a já sletěl v uličce mezi stoly. Všechno z tácu doplachtilo aspoň tři stopy daleko a jak talíř, tak sklenička vydaly nehezký zvuk tříštění. Mimoto jsem dopadl na lokty, jak jsem se pokusil jídlo zachránit, což nebylo vůbec příjemné.

„Hej!" vykřikl jsem naštvaně a otočil se na strůjce té katastrofy. V jeho očích se zračil výsměch, stejný jako vždycky.

„Proboha, co vyvádíte, jste v pořádku?" vyběhla z kuchyně tlustá žena a běžela prostornou jídelnou až k nám, zatímco jídelna ztichla. „Šmarja, donesu vám smetáček a lopatku."

„Vidíš, jaký problémy přiděláváš," zakroutil rádoby dospělácky Tadeáš hlavou, jako kdyby měl právo mě odsuzovat. Přemáhal jsem se, abych na něj nevyletěl. Nemůžu si dovolit kupovat další jídlo, takže budu mít celé odpoledne hlad! Tohle už bylo přes čáru.

Od vchodu jídelny jsem slyšel zlomyslný smích a tleskání. Ohlédl jsem se tam a ignoroval Tadeášův přehnaně hlasitý a šťastný pozdrav. Překvapilo mě, že se k nám nerozešel jen Mirek. Kluka vedle něj, který s letmým úsměvem na tváři tleskal, jsem ještě neviděl.

„Nate," přidusala kuchařka, obešla tu spoušť a vložila mi do ruky náčiní. Odspěchala pryč a já byl nucen doslova pod zraky tří kluků uklízet střepy. Padla na mě nejedna narážka a já chtě nechtě zrudl studem v obličeji. Bylo to tak ponižující! Prý kdyby odešli, slízal bych to jídlo ze země. Ale zase pokud zůstanou, možná budu tak smutný, že to nemůžu udělat, že se před nimi rozbrečím. Jejda, už teď mám ale červený obličej!

„Odhrň mu vlasy, ať vidíš, jestli má rudý i oči," radil Tadeáš Mirkovi, zatímco se ten třetí z nich potutelně uchechtával.

„Neplakej," rozcuchal mi vlasy zrzek tak hrubě, že mi posledním tahem odstrčil celou hlavu.

„Nesahej na mě," zamračil jsem se na něj vzdorovitě. Jeho to akorát rozesmálo a někdo mi do zad strčil nohou, prý ať nedělám drama.

„Je skoro jako holka," podotkl ten nový, určitě starší kluk, „nesmíš se ho dotknout, jinak se sesype."

„Přesně," rozesmáli se jeho kamarádi.

„Je vtipnej," popsal stručně svůj názor na mě ten blonďák, ale hned zvážněl, „tak já zas jdu, potřebuju se ještě podívat na anglinu."

„Řekneš, že je vtipnej, ale hned odcházíš," uchechtl se Tadeáš a já se s plnou lopatkou zvedl na nohy.

„Kokoti," ulevil jsem si, když jsem šel střepy vyhodit do koše. Jakmile se nedívali, zašel jsem za roh a odtud druhým vchodem do jídelny zdrhl pryč. Slyšel jsem sice hlasy kdesi v dálce za sebou, ale nedohnali mě. Schoval jsem se za skříňkami úplně u zdi a raději ještě čekal, ale nebylo třeba, vzdali se rychle. Oddechl jsem si, ovšem moje celková ostražitost se akorát zvýšila.