Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

kosům.

Dopsal jsem poslední jméno do pracovního listu z dějepisu a rychle se podíval na mobil. Přestože jsme se se Šimonem rozloučili jen pár hodin do minulosti, byli jsme zase v kontaktu. Aspoň jsem nemusel myslet na to, co hodlám dělat s těmi hroznými známkami v elektronické žákovské. Zvykl jsem si na ně kašlat a některé hraničili se čtyřkou, ne-li pětkou...

Šimon se chtěl sejít i další den. Odepsal jsem, že bych rád, ale že mě Tadeáš donutil jít s ním na nějakou akci. Byla to obstojná výmluva, ale taky měla své mouchy. Nebyla domyšlená. Ani nevím, proč se mi s ním nechtělo být. Toužil jsem si asi jen chvíli oddechnout.

Můj přítel (přítel!) neměl nic proti a neptal se, jak je možné, že tam doopravdy musím, namísto toho si zažádal o moji fotku, až tam zítra přijedu. Vytřeštil jsem oči a došlo mi, jak si zahrávám se svým osudem. Zpanikařil jsem a zíral zaraženě na zprávu. Sakra! Teď tam opravdu musím jet! Nemůžu Šimonovi říct, že jsem to jen tak plácnul... nenapadlo mě žádné řešení. A tenhle myšlenkový kotoul mě dostal v neděli v sedm ráno a dvacet osm minut před opravnu aut.

Obešel jsem budovu a celý nervózní, aby tam Tadeáš ještě byl, jsem zazvonil. Nic se nedělo a mně každá vteřina připadala příšerně zdlouhavá. Co by Šimon řekl, kdyby věděl, že mu lžu? Bude po mně tu fotku chtít a já mu nedokážu odporovat!

„Čus," udiveně si mě změřil bosý Tadeáš ve dveřích. Měl na sobě jen široké trenýrky, byl zpocený, lehce zarudlý v obličeji a s rozcuchanými vlasy.

„Čau," pozdravil jsem nervózně a přemlouval své oči, aby nezkoumaly jeho obnažené tělní partie, aby si o mně nepomyslel bůhví co, „směl bych s tebou teda na tu akci?" Nezněl jsem zrovna nadšeně, ale Tadeáš se ušklíbl, skoro jako by můj příchod čekal. Zároveň ale působil potěšeně.

„Jasně," přijmul mě bez problému a já ho následoval dovnitř, „sorry, trochu jsem posiloval. Dělám to jenom občas, aby mi pak šla práce líp od ruky." Přikývl jsem a zul si boty. O naší hádce nepadlo ani slovo, oba jsme sehraně nechali tu scénu upadnout v zapomnění.

„Chceš taky něco k snídani?" odsunul od stolu jednu židli a nabízel mi místo u misky s kaší. Usedl jsem za stůl, ale ruce nechal pod ním.

„Klidně jez," máchl levačkou a zašel do kuchyně, „ještě jsem se toho nedotkl. Udělám druhou porci." Jelikož jsem zaspal první budík a doma se tím o jídlo ochudil, snídaně mi přišla vhod. Pustil jsem se do toho s chutí.

„Začíná to až v jedenáct, takže pojedu na desátou, abych pomohl s přípravou – táta tam vyjel už před chvílí," opřel se ledabyle o stůl, zatímco v pozadí hučela mikrovlnka, a počítal v hlavě, „ale stejně mám ještě asi hodinu a půl. Cesta trvá nějakejch padesát minut, takže vyrážím v devět." Podíval jsem se na něj a zaklel v mysli. Budu tu s ním trčet jako idiot. Mohl jsem si ještě přispat, ach jo!

Tadeáš si s hotovým jídlem přisedl ke mně a zapnul televizi. Zastavoval na kanálech jemu velmi nevlastních, mezi nimiž nakonec zvítězil Zoom. Nepochopil jsem to. Místo, abych sledoval dokument o dželadách – opicích žeroucích trávu –, jsem nevěřícně sledoval Tadeáše. Tenhle kluk, co se zajímá o auta, vysmívá se kde komu a hraje si na poloboha, ve skutečnosti kouká na stejné pořady jako moje mírumilovná rodina? Tenhle borec se svalnatým tělem a zlými úšklebky? Jak je něco takového možné?

Oči se mi automaticky zarazily na jeho těle a následovaly linky tvořené svalstvem a kapky potu. Seděl shrbeně a přesto...

„Nechceš na sebe něco hodit?" uslyšel jsem svůj hlas a rychle oči odlepil, abych mu opětoval pohled. On se zběžně prohlédl a pokrčil rameny.

„Jo, půjdu se ještě vysprchovat," stoupl si, a zároveň s tím, jak dojídal, zasunul židli nohou. Spolykal zbytky, vzal i mou misku se lžící a šel nádobí uklidit do myčky. Tiše jsem mu poděkoval, vyveden z míry tím, jak normálně působil. Byl jsem zvyklý, že dokázal své chování měnit, ale jeho lepší stránky jako by stále přibývalo. O to víc na pozoru jsem se musel mít.

„Klidně si udělej pohodlí na posteli, budu hned," pokynul mi, když jsme vystoupali schody k jeho pokoji. A taky hned byl. Sotva jsem si sedl na kraj postele a napsal pár zpráv Šimonovi. Přál jsem mu dobré ráno a doufal, že se hezky vyspal. Pracoval často už při východu slunce a nedělalo mu problém si přivstat.