Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

mě

Pohled mi padl na zlom klikaté cesty vedoucí nahoru, kde stál černovlasý chlapec, opřený o zábradlí a kouřící cigaretu. Bůhví, kde ji vzal a čím ji zapálil. Rozešel jsem se k němu, ačkoliv jsem absolutně postrádal náladu si povídat. Vlastně spíš povídat o tomhle. Díval se na nás celou dobu? Usušil jsem rukou druhou slzu a vzmužil se, aby žádná další neprošla. Čekal jsem to přece, k čemu by mi bylo probulet kvůli tomu školní výlet před půlkou spolužáků?

„Odkdy kouříš?" zamumlal jsem slabým hlasem, abych ho předběhl v jeho otázkách. On vyfoukl dým a srovnal se mnou krok.

„Od svých osmi. Ve chvílích, jako je tahle, se tomu těžko odolává, proto nechci, aby kdokoliv, na kom mi záleží, něco takovýho začínal," odpověděl bez zábran, načež cígo otupil o kovovou tyč a vyhodil zbytek do koše. Obdivoval jsem jeho snahu přestat a chránit druhé.

„Jak často?" prodlužoval jsem konverzaci.

„Co jsem tě poznal, častěji," uchechtl se, „naposledy, když jsem četl ten dopis od maminky, víš co." Kývl jsem.

„Takže..." zabručel a čekal, co mu povím k té události.

„Takže můžeš slavit. Jsem volnej," vydechl jsem citaci jeho vlastních slov a potlačoval nahromaděné emoce.

„To tě nechal kvůli tý puse? Nebo proč?" doptával se opatrně Tadeáš.

„Protože jsem mu řekl o tom, že mezi náma něco bylo," neochotně jsem vyslovil a díval se na své nohy, jak zdolávají kopec vedoucí podél vodopádu. Na hrudi mě cosi tlačilo a knedlík v krku se ne a ne nechat polknout.

„Ou..." pronesl, když mu došlo, co myslím.

„Je ale fér, že jsi mu to řekl," pokusil se mě podpořit, aniž by užíval přehnaně optimistický tón, „možná jsi o vás mohl říct i mně – než jsem ti ho vyhulil." Uchechtl se smířeně a já cítil, jak se prokopává hranicí mezi námi a vnáší do mě své klidné rozpoložení.

„Promiň, že jsem tě do toho zatáhl," obrátil jsem list. Bylo to obecně myšleno – on vůbec nemusel řešit naše spory.

„Nevadí, jsem rád, že mi můžeš důvěřovat," podíval se na mě ze strany a prohrábl si vlasy. Zastavil. Tázavě jsem se na něj otočil.

„Já bych se chtěl zase omluvit, že jsem tě donutil udělat krok ve vztahu, kterej jsi třeba ještě dělat nechtěl. Úplně mi to ujelo," zavrtěl nad sebou hlavou a oči mu přeskakovaly po mém obličeji, „nedokázal jsem ignorovat, že se k tobě choval jako k věci, která mu patří." Řekl to upřímně, ale sklopil oči. Mně se mozek na chvíli zpomalil a jen jsem na něj zíral. Dokázal pojmenovat pocit, jaký mně sužoval už déle. Bylo to tak očividné?

„Nebo aspoň mně to tak přišlo," dodal nejistě, když jsem neodpovídal.

„Jo... omluva se přijímá," rozhozeně jsem se díval za něj dolů na cestu, jako kdyby po ní měl můj bývalý jít a sám mi prozradit, jestli mě vnímal jen jako svou věc.

„Oukej. To jsem rád," oddechl si.

„Hej, kluci, pojďte sem, tady taky prší!" volal na nás Mirek asi z padesáti metrů a nepřehlédnutelným gestem nás nutil k pohybu.

„Ty se asi nechceš teď radovat, viď?" dal se do kroku Táďa a sledoval, jak jsem zavrtěl hlavou, „pak se k nám připoj, kdybys chtěl." S tím se rozeběhl a dohnal kluky, nechávaje mě v pozadí. Mirek ho hned poplácal po ramenech, jako otec syna, načež se s ním rozešel k výhledu.

„Nekouřils?" zeptal se stále stejně hlasitě a po chvíli, kdy jsem na tu dálku nic neslyšel, jsem zahlédl jeden pohlavek častující černou kštici. „Už dvakrát jsi sliboval, že to bylo naposled. Máš bejt ještě rád, že ti nedávám facku, jak jsi chtěl."

Protože jsem se nechtěl přiblížit ke klukům, posadil jsem se na blízkou lavičku a těžce vydechnul. Bylo mi strašně líto, že jsem Šimona zklamal. Jenže on mě taky zklamal. Ne tolik, ale víckrát. Svým nezájmem, necitlivostí, nepochopením... Nemohl jsem se rozhodnout, jestli mám být opravdu smutný, že se se mnou rozešel. Dělalo se mi z toho všeho zle, to ano, ale vlastně jsem si nedokázal představit, že by se náš vztah kdy zlepšil. I kdybychom se usmířili. Nešlo odolat myšlence, že jsem s ním stejně nedokázal být šťastný. Všechny ty malé věci, které jsem na začátku přehlížel, nebo se mi líbily, už mi touhle dobou přerůstaly přes hlavu. Tajně jsem si přál, že třeba někdy ocení to, kým jsem. Jaký jsem člověk. Ne jen to, že mi to sluší, když jím. Mrzelo mě, že mě viděl takhle, ale bránil jsem ho sám před sebou. Byl to přece můj přítel, určitě to myslel dobře.

Hezky se o mě staral, to byla pravda, ale možná jsem chtěl, aby se staral jinak, než to uměl. Možná... ani nevím. Asi se mi líbil proto, že se mi líbit chtěl a protože jsem se já taky líbil jemu. Těžko říct, jestli mu na mně kdy opravdu záleželo. Může vůbec člověku záležet na někom, s kým nic moc ani nezažil? Žádné krize, hádky, nevyrovnanost... Všechno mezi námi vždycky bylo jednoduše dokonalé.

Povzdechl jsem si. Nechci už nikdy v životě nikoho podvést. I kdybych byl v právu.