Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

šest,

„Čau!" pozdravil jsem Šimona úlevně. Bál jsem se, že bude v obchodě pracovat někdo z jeho rodiny. Dopoledne jsem ho několikrát potkal na chodbě a vždycky na mě mávl a usmál se.

„Ahoj," zastrkal do plastového držáku poslední tři lízátka a hned se mi věnoval. Opřel se o pult přímo vedle mé ruky, která spočívala na jeho kraji, a usmíval se u toho. „Je škoda, že nechodíme do stejný třídy, že jo."

„Jo," přisvědčil jsem, „ale třeba by ses v takovým případě se mnou bavit nechtěl." Stále jsme si koukali do očí a já v břiše ucítil jemné zašimrání, když se naše ruce na pultu letmo dotkly.

„Dneska ses nepřišel ukrýt?" sklopil na chvilku pohled, a když jsem se také podíval dolů, viděl jsem, jak blízko sebe doopravdy stojíme. Bylo mi s ním příjemně.

„Díky bohu ne," zasmál jsem se a on se na mě automaticky podíval, jako by stál o to vidět, jak se směju.

„Škoda, adrenalin většinou prý lidi spojuje," ušklíbl se velmi jemným způsobem. Skoro jako kdyby věděl, co přesně mu nejvíc sluší. Rozhlédl jsem se po večerce, abych nezčervenal.

„Ani krást jsi teda nepřišel?" provokoval, ale bylo to něco zcela odlišného od toho, s čím jsem se setkával dnes a denně. Kluci z céčka provokovali opravdu nechutně moc. Zavrtěl jsem s úsměvem hlavou a cítil, jak jsme se otřeli boky. Srdce mi bilo silněji a v břiše se mi znovu rozlily hormony.

„Kdyby sis odsud mohl vzít jednu věc zadarmo," ukázal volnou rukou Šimon po krámku, „co by to bylo?" Trochu se nahnul ke mně, když zvedal paži, což se mi líbilo.

„Ta kasa," uchechtl jsem se a on se tomu roztomile zakřenil. Něčím mi trochu připomínal Jardu, kamaráda s jiskřičkami v očích, ale v těchto tmavých očích jsem jiskru zatím nezahlédl. Zároveň jsem měl pocit, že tam ani být nemusela. Šimon jiskřil všude jinde. Vždycky mu to slušelo.

„Ne, asi bych si vzal něco menšího," porozhlédl jsem se a ukázal na krabičky se sušenkami kousek od nás. „Třeba tu twixku."

„Jsi docela skromnej," usmál se Asijec a pro sladkost se natáhl. Podal mi ji a já na něj překvapeně zvedl obočí. On mi balíček strčil do ruky. Poděkoval jsem mu tedy a rozbalil si dobrotu. Zakousl jsem se a při žvýkání se na vrstevníka díval. Jindy, s někým jiným by mi možná připadalo divné, jak se na mě díval, ale se Šimonem ne. Vypadal, že se mu líbilo, že mi sušenku daroval a udělal mi tím radost. Skoro to znělo nacvičeně, jak nás jeho věty donesly poklidně až do téhle pozice. I kdyby to nacvičené bylo, byl bych za to rád. Povytáhl jsem zespoda druhou sušenku a nabídl mu ji.

„Já je nejím," odmítl slušně a dál mne jen pozoroval. Myslím, že mé tváře nabraly lehce růžovou.

„Tak co by sis vzal ty, kdyby to nebyl váš obchod?" zeptal jsem se ho a on se také porozhlédnul. Koukal jen na sušenky.

„Asi spíš tu snickers," rozhodl nakonec a já se hned zeptal, jestli si ji můžu koupit. On mě odbyl, že to není potřeba.

„Tak vy mě nechcete obsloužit, nebo co jako?" spustil jsem a jeho to rozesmálo, „co je to tady jako za servis?" Tím jsem ho zviklal a donutil se ohnout přes pult ke kase, když jsem mu podal drobné. U všeho, co dělal, vypadal pohádkově. Dal mi sušenku a já ji schoval do kapsy.

„Hele, co mám," hned jsem ji zase vyndal, „chceš? Na." Tentokrát ji bez reptání přijal a pustil se do ní. Při jezení se nám tu a tam dotýkala ramena. Strávili jsme tam spolu ještě celkem dost času a on mi ke konci i sáhl do vlasů. Bylo mi líto, když jsem se musel rozloučit a jít domů.

Přivedlo mě to ale k otázce, kterou jsem si nikdy dřív nepokládal. Od kdy mám vlastně takovou slabost pro kluky? Mohlo by to být... něco víc než jen přátelská náklonnost? Neuměl jsem si vysvětlit, proč jsem se nikdy s holkou necítil tak hezky jako třeba s Járou. Nebo se Šimonem.

Otázka mé sexuality mě převálcovala, jak jsem ji nečekal. Najednou tu byla a já neměl žádné argumenty, abych se vůbec pokusil předstírat, že jsem na holky. Dokola jsem si v hlavě opakoval, že jsem gay a teplouš, jako bych to každé dvě sekundy zase zapomněl. Netušil jsem, jak se mám cítit. Většina lidí se po takovém zjištění trochu bojí, co teď, co rodina, co přátelé? Jenže moje rodina by si nejspíš rychle zvykla a přátele jsem momentálně neměl... jen Šimona. Nepočítal jsem ani Jardu, protože mi zapomněl odpovědět na zprávu, takže naše konverzace už stihla úplně zmrznout.

Šimona bych tím, že se mi nelíbí holky, asi moc nepřekvapil vzhledem k tomu, že jsem mu ve všem, co dělal, nechal volný průchod. To spíš sám sebe jsem překvapil.

Jediné, co mi nahánělo strach, bylo pomyšlení na všechny ty vtípky, jimiž by mě zavalil Mirek a Tadeáš a Mikuláš, kdyby tohle o mně zjistili. Jak by to ale asi mohli vědět, že? O mně a Šimonovi nikdo nic neví.