Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

bonus

Vítr mi pročesával černě nabarvené vlasy. Byl trochu chladnější večer a Táďa vytáhl svoji tmavou koženou bundu. Já si vystačil s mikinou bez zipu. Oklika nás donutila opustit dálnici. Tadeášův otec po něm chtěl, aby vyřídil nějakou záležitost s dlužníkem. Ptal jsem se, o co jde, ale černovlásek mi k tomu moc neřekl. Prý ještě neví, jak se to vyvrbí. Jenže jak znám Tadeáše, tušil, co se chystá... byl zamlklý a vyhýbavý. Vypadal naštvaně, ale vlastně se jen uzavíral. Naučil jsem se, že nemá smysl z něj cokoliv tahat násilím, ani se snažit ho rozveselit. Když jde o jeho otce, co chce Tadeáš, jde stranou. A pokud tomu nemůžu zabránit, nesmím ho nutit reagovat jinak, než uzavřením se do sebe. Tak se s tím on vyrovnává.

Nissan ladně vyjel na vyvýšenou a oplocenou plochu s parkovacími místy. Tiše zaparkoval nejblíže baráku, za kterým se měl jeho majitel setkat s dlužníkem. Všechno v autě pozhasínalo a okénka vyjela nahoru.

„Promiň, že to takhle zdržuju," omluvil se znovu, aby upoutal moji pozornost. Pohlédl jsem na něj. Odpásal se, nahnul se ke mně a dlouze mě políbil. I když už odlepil rty, ještě mi znovu věnoval pusu na tvář. Prohrábl mi vlasy a vystoupil.

„V pohodě, přece za to nemůžeš," trochu jsem se naklonil, abych ho viděl, když se narovnal.

„Zamkni se," z kapsy od kalhot odhodil na své sedadlo žvýkačky a cosi v nich jen nahmatal, ujistil se, že to má. Pak zavřel. Pomocí klíčků jsem se s podivením zamkl. Nechtělo se mi to líbit. I mobil si tu nechal. Sledoval jsem, jak odchází k rohu paneláku. Prohrábl si černé prameny a několika pohyby protáhl své paže. Ačkoliv mi zmizel z dohledu, stále jsem se tam díval.

Bylo velmi naivní si myslet, že když s Táďou začnu chodit, najednou jeho otec přestane existovat. Že se všechno nějak samo zlepší, nebo že mu já pomůžu. Jsem tu pro něj, kdykoliv to potřebuje, to ano, ale na rozdíl od prvního roku našeho vztahu jsem už zjistil, že o moc víc učinit nemohu. Chtěl bych pro něj něco lepšího...

Čas od času se mi tolik uzavře, že se skoro bojím, aby mi jednoho dne prostě neoznámil rozchod. On sice není ten typ člověka, ale stejně mi to nedá. Křehké věci se roztříští snadno.

Byl jsem opět na mobilu. Už to byla chvíle, co odešel. Vzhlédl jsem. Jen co jsem se chystal sklopit pohled, uviděl jsem ho vyjít zpoza rohu. Levačku měl zrovna strčenou v kapse u kalhot. Za chůze si utřel jejím hřbetem pusu, načež se na ruku podíval. Druhou po ní hrubě přejel, než si prohrábl vlasy. Jemným přiložením prstů zkontroloval čelist kousek od brady. Mračil jsem se.

Shlédl jsem k mobilu, aby musel zaklepat, než mu odemknu. Chtěl jsem vědět, jestli přede mnou bude něco tajit. Ozvalo se ledabylé bouchnutí dlaně o svrchní hranu auta. Vydechl jsem a odemkl. On si otevřel. Vytáhl s kapsy malý štos pětitisícovek, shrábl ze sedadla, co si tam předtím odhodil, a teprve poté si sedl. Beze slova začal uklízet. Asi tak třicet pět tisíc putovalo do přihrádky mezi námi spolu s... kapesním nožíkem. Naopak žvýkačky putovaly, odkud přišla ta nenápadná zbraň. Zpět do džín, na nichž jsem spatřil pár tmavých skvrnek. Nakonec se připoutal, nastartoval a teprve pak se uráčil se podívat mým směrem.

„To si děláš srandu," stále jsem se na něj mračil. V jeho pohledu bylo znát, že doufal, že s ním budu hrát tu hru. Že se nic neděje.

„Já vím, je to hrozný, je ten ret rozseklej hodně?" zamumlal, a aby se nemusel dívat do mé tváře, začal se zkoumat ve zpětném zrcátku.

„Takhle tvůj táta řeší nevyřízený účty?" sledoval jsem ho. Nechá svého syna jet se někam poprat?

„Nojo, hrozně sebou škubal a hrál na city," omlouval to násilí Táďa, odkazuje se na dlužníkovo jednání, „promiň, že u toho musíš bejt, táta trval na tom, že se o to pos–"

„Táďo, ten tvůj fotr, to je takovej zasranej kretén, vážně," přerušil jsem ho nevybíravě a on nechal ret rtem, opětoval mi lehce překvapený pohled. Chvíli bylo ticho. „Kdyby to byl někdo nebezpečnej, mohl bys přijít i o život! Jenom kvůli penězům toho šmejda."

„Tohle je jenom podruhé, jinak nikdy nikdo nedluží, nedělám to každej tejden, jsem v pohodě," mávl rukou, ale jeho oči mi prozradily, jak moc se bál, „a stejně, radši už jedem, nechci se teď o tom tady hádat." Aneb co když tomu chlápkovi těch pár tisíc bude chybět a ještě se tu stihne objevit? Ach bože.

„Táďo, měl jsi mi říct, že jsou tam nějaký rizika, co kdyby tě napadl? A já bych tady seděl jako idiot ještě dvacet minut, než by mě napadlo se tam jít podívat. Tohle není normální," stěžoval jsem si, zatímco on rozpohyboval vozidlo.

„Já vím, já vím, promiň Vendo, já radši doufám, že rizika nebudou, nechci si je přivolávat," znovu se bezděčně dotkl své rány. Chopil jsem se jeho mobilu, zadal heslo a opět zapnul navigaci.

„Ne, neomlouvej se, já bych prostě chtěl, aby tě do toho táta furt netahal. Má si svoje kšefty řešit sám," zapřel jsem se do sedačky nesouhlasně.

„To se asi nikdy nestane," protáhl slova ústy spolu s dlouhým výdechem. Takové konverzace mezi námi byly vždycky dost divné. Myslím, že jsme si oba každou chvilku připadali, jako když překračujeme nějaké meze. A zároveň mezi námi žádné tak úzkoprsé meze nikdy nebyly... Jak by taky mohly být? Od začátku v těch místech místo zdí byly jen zničené hromady cihel.

„Jsem rád, že se ti nic nestalo," přiložil jsem mu ruku na stehno. On se malinko pousmál. Chvíli vypadal, že chce něco říct, tak jsem čekal. Pak jsem zapomněl, co jsem to ještě chtěl. Nechal jsem to být.

„Asi to neuslyšíš rád, ale bylo to pro mě jednodušší, když jsem věděl, že na mě čekáš," zabrblal, skoro jako by to ani nevyslovil. Jen to tak vyslal do vzduchu. „I když mi bylo jasný, že ti to dojde a budeš nejspíš naštvanej."

„No, to jsem," založil jsem si symbolicky ruce a on se po mně jen na vteřinu s úsměvem poohlédl. „Jsem strašně uraženej, a dokud mě jako omluvu neobejmeš, tak budu jenom bručet jako medvěd."

„Sorry, mám plný ruce volantu," uchechtl se výmluvně a začal řadit rychle nahoru. Dálnice. Konečně na cestě do cílové destinace. Pokoj jen pro nás. Bez jeho táty, bez mých bratrů a sester, kterým nikde není konce, bez práce. Jen já a on.

A doufám, že ta postel nebude zbytečně vrzat.