Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

tři

„S dovolením," ozval se za mnou někdo, a když jsem se otočil, dostal jsem loktem do oka. Zaskuhral jsem a přiložil si na velmi bolestivé místo ruku.

„Ježíš, promiň!" omlouvala se hned osoba se lžící v ruce. Byl to Tadeáš, což mě naštvalo tak rychle, až jsem se sám divil. Trochu jsem na něj vyjel, ale hlasy ostatních mi připomněly, že bych se měl krotit. Tadeáš zacouval a narazil u toho do procházející prvačky, která se málem sesunula k zemi, protože jí přišlápl nohu.

„Au!" vyjekla překvapeně a oba se na sebe podívali. Tadeáš se jí bez váhání mile omluvil a ona mu to s úsměvem odpustila. Mračil jsem se na toho kreténa, zatímco jsem byl Hankou tlačen k záchodům, abych si to oko ochladil pod vodou. Bolelo to jako čert. Myl jsem to v podstatě tekutým ledem a přemýšlel, jestli třeba neoslepnu, zatímco mě Hanka starostlivě sledovala. Zavlekla mě na holčicí záchody a zkontrolovala, že tam nikdo není, přesto jsem se cítil blbě. Hned dvě chudinky to odradilo od vstupu...

„Můžu jít na klučičí záchody," vypnul jsem vodu, když jsem slyšel nové dívčí hlasy, nechápavě řešící, jestli smí dovnitř, nebo ne. Nechal jsem si po tváři téct vodu a urychleně holky obešel. Holčičí a klučičí toalety jsou celkem daleko od sebe, ač na jediné chodbě, takže jsem se po cestě minul s nějakými kluky, co si mě se zájmem prohlíželi. Jakmile jsem přistoupil k umyvadlu, spatřil jsem své oko, barvící se do modra. Lekl jsem se a už přemýšlel, jak to budu aspoň pětkrát doma vysvětlovat.

„A to ti udělal omylem tak velkou ránu?" prohlížela si mě Mana u večeře. Ne vždy jíme všichni spolu, ale kdo je doma, večeří s ostatními.

„Jo, protože jsem se taky já otočil," vymlouval jsem se, „síly se sčítají, to znáš z fyziky, ne?" Sám jsem si nebyl jist, jestli to bylo naschvál nebo ne, protože něco takového se nedá dopředu moc dobře propočítat. Zároveň na tom ale nezáleželo – neomluvil se upřímně a situace ho akorát pobavila.

„Nepopral ses, že ne?" vložil se do toho táta, ačkoliv četl noviny.

„Ne, jestli chcete, najdu toho kluka a přivedu ho sem, ať se můžete zeptat sami, jak to bylo," pohodil jsem rukou s jistotou, že je to konečně umlčí.

„Tak jo, chci ho tady vidět zítra ve tři," neodolal pokušení Vašek a podal Barče s krátkýma ručkama ještě misku s jablky.

„Zítra končím ve čtyři," usmál jsem se na něj ironicky.

„Ha, nechtěl bych," ukončil konverzaci o mém mývalím oku a Beník nás začal otravovat s tím, že mu má táta podepsat tři úkoly. Ty učitelky na základních školách jsou fakt šílené. Představte si, že máte třeba tři děti a každý den musíte podepisovat devět úkolů. A kdyby jen to; podle toho, co se od dvojčat dozvídám, mají rodiče těm dětem s úkoly i pomáhat. No kde to jsme?

To jsem se opravdu divil, když jednou přišla Barča domů s brekem, že její projekt visí na nástěnce jako odrazující příklad. Bylo to zvláštní, dala si na tom totiž hodně záležet. Třeba se jen spletla a není to odrazující příklad, ne? Jednalo se o rodokmen. Když jsem se u nich na třídních schůzkách stavoval společně s taťkou, přesvědčil jsem se sám. Opravdu tam byl pověšený se všemi našimi fotkami, obklopen pracemi přímo nádhernými. Pracemi, které byly zdobené, měly styl a vyzařovaly samou dokonalost, čistotu a úhlednost. A u nich byla jak dívčí, tak chlapecká jména. Mělo tam ale být napsáno spíš: udělala mi to maminka, protože sám bych ani nehnul prstem. A nebo: zeptal jsem se maminky, co si o tom myslí, ona řekla, že pěkný, a další ráno můj rodokmen vypadal takhle.

Polila mě tehdy zlost, protože jenom velmi, velmi arogantní nebo hloupý člověk by věřil, že na tom pracovaly děti. Jak máme pak desetileté holčičce vysvětlit, že přestože na tom strávila tolik času, dostala špatnou známku a ještě je udána za odstrašující příklad? Jak ji máme nechat samostatnou, když je za to trestaná?

Nenechal jsem si takovou urážku líbit, poslal jsem tátu do třídy a hledal místní učitelku anglického jazyka. Také měla třídní schůzky. Zrovna od ní někdo odcházel, tak jsem vlezl dovnitř a všechno jí vytmavil. Slušně, samozřejmě, ale upřímně. Nechtěla problémy, takže příštího odpoledne nám Baru úlevně oznámila, že už tam její rodinný strom nevisí. Teprve potom z ní vypadlo, že se vždycky cítila hrozně trapně, když čekali před třídou a ona tam svůj projekt viděla. Snažila se ho zakrýt tělem, ale nebyla dost vysoká. To je teprve trauma.

„Fakt se ti to stalo jenom náhodou?" ptal se mě ještě Vašek, když jsme usínali. Myslel to vážně.

„Jo, ten kluk se mi omluvil," ujistil jsem ho a otočil se na bok. Věřil mi, protože kdyby šlo o rvačku, nejspíš bych mu to řekl. Umí udržet tajemství.

„Tak dobrou," zamumlal.

„Jojo," opověděl jsem. Jak se stane, že se člověk z tak pečující rodiny dostane do styku s grázly jako je Tadeáš a Mirek?