Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

Čtyři

„Uděláš mi letadýlko?" vítal mě Beník, jeden z dvojčat. Hned za ním se vynořila Barča a už na mě skoro skákala. S uchechtnutím jsem se toho klíštěte zbavil a rychle si svlékl bundu a sundal boty.

„Už jsme dlouho nikam nešli," objevil se ve dveřích Vašek, což mě překvapilo. Často mě rodina vítá, když přijdu domů, ale teprve ve chvíli, kdy vejdu třeba do obýváku. „Táta s Manou prej pojedou na kurt."

„Vážně?" sebral jsem ze země tašku a táhl Bena, který se mi obmotal kolem nohy, k sobě do pokoje, „ty chceš taky?" Další nezvyk. Většinou já tahám Vaška ven, ne naopak.

„Jo, už jsme nikde nebyli aspoň měsíc a naposled jsi byl na mě akorát hnusnej," rozhodil ruce a já si uvědomil, že má pravdu. Neměl jsem chuť nikam chodit, co jsem se střetl s těmi blbečky z céčka.

„Jo, tak můžeme jet, dneska bych si docela zahrál," odkýval jsem odpolední tenis a sehnul se pro Bena, „letadýlko chceš, jo? Tak se připrav." Barča automaticky opustila mé druhé chodidlo a nadšeně se dívala. Vašek také ustoupil, abych měl prostor. Vzal jsem Bena pevně za ruku a za nohu a pomalu se s ním začal točit dokola. Hrozně nahlas se rozesmál a sestřička se k němu přidala, natěšená na svůj let. Přemýšlel jsem, jak dlouho jsem si s nimi už nehrál. Párkrát si stěžovali, že je se mnou nuda, ale nedošlo mi, jak dlouho jsem se jim už pořádně nevěnoval. Cítil jsem určitou nejistotu ve svých pohybech, což byl jasný důkaz toho, že slábnu. Nechodím už leta na žádné kroužky právě proto, že jsem s Vaškem chodil hrát tenis, basket, fotbal a podobně a s dvojčaty jsem dělal psí kusy. Nezdá se to moc, ale zdědil jsem po taťkovi dobrou fyzičku a bohatě mi to stačilo. Navíc jsem i vypadal docela dobře, takže mě fitko nelákalo, jako některé mé spolužáky z bývalé školy.

A teď? Přicházím domů, uzavírám se a beru si osobně, když mi to někdo připomene. Proto bylo osvěžující se zase zapojit do rodiny, dokonce na celé odpoledne. Slíbil jsem si, že se nebudu rodiny stranit. Dobře, ty špagety byla katastrofa, ale to mi vynahradil Šimon. Vůbec mě těšilo, jak se ke mně choval. Byl jsem těch pár hodin opravdu šťastný a večer jsem usínal s klidem v duši.

Chtěl jsem rodinnou akci zopakovat další den, abych si vštípil ten dobrý pocit a už nikdy se z něho nevykrucoval výmluvami, avšak nebylo mi dopřáno. Místo toho jsem dostal práci. Ne doma. Ne ve škole. Na místě, které bych ani já sám neuhodl, kdyby se mě někdo ptal.

„Vendelíne, pojď sem," zahulákal na mě Tadeáš, okupující jednu předškolní lavičku i s celou jeho partou. Zrovna kolem šla Hana z mé třídy a s pohledem na mě si založila ruce na hrudi. Podíval jsem se na kluky a pokusil se pokračovat dál v cestě.

„Hej!" dovolával se pozornosti černovlásek a já uslyšel cvaknutí, načež mě cosi štíplo do hlavy. Instinktivně jsem se přikrčil a chytl se za bolavé místo. Podíval jsem se jejich směrem a všiml si plastové pistole. Kuličkovka? Ben má doma podobnou.

„Dělej, pojď sem, Vendo!" křičeli na mě a všichni procházející si mě měřili nechápavým pohledem. Další cvaknutí a lehký dotek na mikině pod rozepnutou bundou. Začínalo být celkem teplo, přestože byla půlka února. Pro sebe jsem si unaveně povzdechl a vyhověl jim. Přišel jsem blíže a z metru a půl na ně koukal, což jim připadalo k smíchu. Jak neobvyklé.

„Potřebuju od tebe malou pomoc," uvedl Tadeáš a zvedl se z lavičky, aby ke mně byl blíž. Namířil pistoli na můj obličej a přistoupil. „Půjdeš se mnou, jo?"

„Kam?" vzdal jsem se zbytečného odporování. Co kdyby mě chtěl pozvat do mekáče?

„Uvidíš, tak pojď," popohnal mě pistolí, ale nesmál se jako jeho kamarádi. Myslel to vážně. Rozhlédl jsem se kolem – nikde žádný učitel, nikdo, kdo by mě byl schopný vysvobodit. A večerka taky nebyla zrovna blízko. Natož můj dům. Zdrhat by se asi nevyplatilo...

„Kam jdeme?" požadoval jsem odpověď, jakmile se kluci rozloučili a zůstal jsem sám s Tadeášem, který mě vedl k autobusové zastávce, a jeho pistolí, které jsem se upřímně docela bál. U nás doma je pravidlo, že nikdy nemíříš na hlavu, protože kuličkovky nejsou spolehlivé a v řádu vteřin může oběť přijít o zrak.

„Říkám," pokrčil rameny, „uvidíš." Měl pravdu. Uviděl jsem – opravnu aut. A v ní pána, jehož jméno mi bylo povědomé. A ten pán ve mně vzbuzoval myšlenky na útěk. 

„To je ten makačenko?" změřil si mě pohledem s cigárem v puse. Byl celý špinavý a vypadal jako zabiják z filmů. Tadeáš přisvědčil a nějaký kluk přibližně ve věku mých bratranců – tedy dvacet, dvacet pět... – mu po cestě kolem rozcuchal vlasy nešetrným způsobem. Bylo to divné. Tadeáš ho sice sežehl pohledem, ale nic neudělal.

„Fajn," hrubým hlasem odvětil ten muž, „tak ho tam zaveď, peníze dostane, až jak udělá." Tadeáš něco zamumlal a vzal mě za ruku. Táhl mě hlasitým prostředím plným špinavých lidí a kusů aut.

„Budeš mi nosit, o co si řeknu," krátce mě seznámil s mým úkolem, „jenom mi to předáš, nebudeš koukat, co dělám."