Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

pět.

„Nechtěl by jsi se se mnou vyspat?" navrhl mi polohlasem Šimon, zatímco jsem mu dával pusinky na krk. „Kondomy mám."

„Ještě abys je neměl, máte je nad kasou," uchechtl jsem se a políbil ho na rty. „Co přesně myslíš slovem vyspat?"

„Chtěl bych..." ruka mu sjela na můj zadek, „víš co." Přiložil jsem mu ruku na vlasy a ještě ho políbil.

„No já nevím," přiznal jsem, „nikdy jsem to nedělal, nejsem si ani jistej, že by se mi to líbilo." On se ujal vedení a konejšivě mi lípl pusu na tvář, načež mi začal vyhrnovat tričko.

„Určitě to bude v pohodě," zamumlal a já ho nechal látku odhodit na zem, „nebolí to tolik, jak se říká."

„Nechceme se jenom mazlit?" přejel jsem po kůži pod jeho tričkem prsty. On triko stáhl a nechal mě ho líbat na hrudníku. Měl rád, když jsem ho opečovával. Já to měl taky rád.

„No tak, bude se ti to líbit," sliboval, „jenom jednou."

.

Křečovitě jsem svíral polštář, jak bolest doznívala. Šimon se svalil vedle mě a s úsměvem oddechoval. Chvíli jsme leželi, než se začal zvedat a oblékat.

„Jestli to uklidíš, budeš hodnej. Já musím dolů do obchodu," poprosil mě, jako kdyby jen chtěl, abych mu třeba podržel pití, než si zapne bundu. Neměl jsem sílu ani odpovědět, necítil jsem se zrovna báječně. Stále jsem vydechoval fyzickou námahu.

„Příště se předtím umyj," poradil mi a do pusy mi strčil sladký bonbon. Poplácal mě po vlasech a odešel. Ještě několik minut jsem jen vyřízeně odpočíval, pak jsem se pomalu začal sbírat z jeho postele a připadal jsem si příšerně ušpiněný. Snažil jsem se nevnímat, že se Šimonovi nelíbila ta nečistota, ale moc mi to nešlo. Připadal jsem si proviněný; že jsem zavinil ten bordel.

Sebral jsem si věci a potichu odešel. Ulevilo se mi, když jsem ve večerce na svého přítele nenarazil. Asi bych s ním nedokázal mluvit, aniž bych se rozbrečel. Byl jsem rozhozený, jako když mě někdo srazil v kolena. Nebyl jsem ani schopný předstírat, že se nic neděje. Moje normální sebevědomí – to jak jsem se cítil při chůzi po chodníku, mezi neznámými lidmi – bylo fuč. Před každým jsem si připadal jako hrozný hlupák, ačkoliv mě nikdo z nich neznal a nemohli vědět, co se stalo.

Automaticky jsem nastoupil do autobusu, který zastavoval nedaleko garáží Tadeášova otce. Pracoval jsem tam skoro každé úterý a tak nějak jsem počítal s tím, že tam možná půjdu. Šimon mi napsal, že mu musím dát vědět, když odcházím, a mě mrzelo, že se ani nezeptal, jestli jsem v pořádku. Odepsal jsem, že jsem pospíchal, abych už si s ním nemusel psát. Ovšem on neodepsal vůbec, takže jsem se toho asi bát nemusel.

Tadeáš mě přivítal s dobrou náladou a zmínil se, že jeho otec pořád nemůže sehnat zaměstnance nastálo. Moc jsem mu neodpovídal a vyhýbal jsem se jeho pohledu. Nedokázal jsem svoji mysl očistit od živých vzpomínek na nepodařený sex.

„Vendelíne," oslovil mě Táďa přibližně po půl hodině mé roztržité práce. Podíval jsem se na něj. „Jestli chceš odejít dřív, umožním ti to."

„A nebudeš kvůli tomu pracovat přesčas?" zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem promýšlel, co by to pro nás znamenalo.

„Hm," přisvědčil, „to přece přežiju, ne? Kdybys tehdy nebyl ve škole nebo kdybys byl párátko, musel bych to odmakat sám tak jako tak a nezvykal bych si na tvoji pomoc."

„Aha... no já asi zůstanu tady," zamumlal jsem nakonec. Nechtělo se mi domů, předstírat, že se mám fajn.

„I přes noc?" přestal na chvíli šroubovat pod kapotou Táďa, aby se na mě podíval s úšklebkem na tváři. Vyvaroval jsem se očního kontaktu, čemuž se on uchechtl.

„Jenom žertuju," ujistil mě, a když na zemi mezi vytahaným nářadím cosi nenašel, poprosil mě o klíč. Ležel odhozený kousek ode mě.

„Děkuju," převzal si ho ode mě, ale odejít mě ještě nenechal. Zatáhl mě zpět za tričko.

„Neměl jsem ještě příležitost se tě zeptat..." začal opatrně a hledal slova, „jak, nebo prostě jestli se ti líbilo... jestli jsi v pohodě s tím, co se mezi náma stalo?" Vybavil jsem si ten večer, na který jsem se pořád tak snažil zapomenout, a dech se mi na kratičký moment zasekl. Jen jsem na něj zíral.

„Chtěl bys..." pokračoval, když nedostal odpověď.

„Já... už asi někoho mám..." omluvně jsem mu objasnil své dilema.

„Asi?" pozvedl obočí Tadeáš a já mu vůbec nezazlíval, že se nad tím pozastavil. Řekl jsem to špatně. Pohled jsem stočil vedle.

„Dobře, chápu, nerad bych ti lezl do vztahu," usmál se trochu zklamaně a poklepal mě po rameni. Bylo by lepší poděkovat, ale mně bylo zle a jen jsem kývl.

„Je to ten Vietnamec?" zadržel mě naposledy v cestě.

„Hm," polohlasem jsem odpověděl. Nikdy bych nevěřil, že by to mohl uhádnout tak snadno.

„Hmh," zabručel nazpět. Slyšel jsem v tom „myslel jsem si to", ale už jsem se tím raději dál nechtěl zaobírat.