Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

z nich

Další dny jsem schytával různé poznámky, týkající se mého vzhledu. Každý z rodiny, včetně bratranců, co k nám přijeli na návštěvu, bědoval nad tím, že jsem to udělal zase. Modlili se, abych dostal ještě jednu šanci. Všichni mnou vypadali zklamaní. Mladší členové rodiny se mi trochu vyhýbali a mně to všechno bylo hrozně líto. Vašek na mě promluvil až za tři dny, když mi vracel ztracenou flašku. Naopak starší se mi věnovali víc a nezapomněli mi při každé příležitosti naznačit, že o mě mají starost. Moc jsem jejich snahu o pomoc neocenil, protože mi akorát připomínali, co už jsem dávno věděl. Že jsem to podělal.

Ve škole to bylo ještě horší, protože lidi asi ztratili schopnost šeptat potichu. Dozvěděl jsem se samozřejmě i to, že se nemám co divit, když se zahazuji s těmi, s nimiž se zahazuji. Prý bylo jasné, že to skončí takhle. No jo, po bitvě je každý generál, co Zuzano. Co by asi na mém místě dělala ona?

Obědy jsem trávil sám, občas si ke mně sedli kluci, ale pokud s nimi nebyl Mirek, drželi se dál. Kdo je sralbotka teď, co? Měli otravné poznámky, co se to se mnou stalo, že jim přidělávám trable, že se mě teď bojí... „Co když mě zmlátí za to, že se ho dotknu?" Jediný, kdo se opovážil na mě vztáhnout ruku, byl Mirek. Jen jsem ho odháněl, neměl jsem sílu se handrkovat. Jednou jsem si při obědě kýchnul a všichni sebou trhli, jako bych na ně vytáhl nůž. Hrdinové. Nechápal jsem, že některé z nich stále nepřešel smích. Aspoň mě už ale nikde nedrželi. Netahali mě nikam, nic. Maximálně se připojili a šli tam, kam jsem mířil já.

Jediné, co mi dokázalo vykouzlit úsměv na tváři, byl Šimon. Jeho chování se vůbec nezměnilo. Pořád byl ke mně milý, dotýkal se mě, usmíval se... A taky jsme se líbali. Připadal jsem si jako v jiném světě. Ve světě, kde neexistují hrozby od autorit, nespravedlnost, povrchní nálepky na lidi, ani zklamání. Nikdo mě nesoudil.

Trávil jsem v krámku hodně času, hned po škole jsem tam šel, a dokud to bylo možné, byl jsem tam. Šimon byl prostě perfektní. Klidný, docela tichý, byl mi pořád na blízku – jak psychicky, tak fyzicky. Často mi vnucoval sladkosti a rád mě sledoval, jak je jím. Vždycky mě hned zbavoval drobků, obecně mi rovnal vlasy, odstraňoval třeba spadlé řasy a upravoval oblečení. Nekomentoval to, prostě se jen postaral, abych vypadal hezky a byl čistý.

Asi po týdnu mě kluci za pomoci Mirka donutili vlézt k Tadeášovi do auta a nechat se odvézt do garáže. Podle všeho přestával sedmnáctiletý kluk náročnou práci zvládat načas, takže i přes svou tvrdohlavost se nechal přemluvit, abych se já nechal přemluvit a pomohl mu. Skoro se mnou nemluvil a já s ním už vůbec ne. Přiložil jsem ruku k dílu, protože mi zaplatil předem.

Tentokrát jsme jen čistili, čistili a čistili. Měli jsme stihnout dvě auta, což bylo dobře, protože jsme si je rozdělili a pracovali zvlášť. Dostal jsem od něj stejné oblečení, znovu vyprané, ale vydržel jsem s tílkem celou dobu. Připadalo mi, že si ho nesmím sundat jen proto, abych náhodou nedal najevo, že jsme spolu v pohodě, nebo že jsem v pohodě s tou prací. Protože to jsem opravdu nebyl! Jako formu protestu jsem zvolil i negativní odpověď na otázku, jestli chci na záchod. Ne.

Ze slušnosti mi nabídl, že mě hodí autem, ale já si sebral věci a beze slova odešel. Určitě z toho měl tak jako tak radost.

Následující (nekonečné!) tři dny jsem k němu musel zase a znovu. Kupodivu jsem se příliš nevzpíral. Prostě jsem tam makal, připomínal Tadeášovi v každém slově i pohybu, že ho nesnáším, a bral od něj peníze. Z nich jsem pak občas něco kupoval Šimonovi. Co jsem mu zazlíval asi nejvíc, bylo, že mi zničil a ztratil ten řetízek. Několikrát jsem se na ty záchody vracel a zkoušel vzácnost hledat, ale ta jako kdyby se propadla do země. Nenašel jsem ji.

Dostal jsem taky několik příšerných známek z testů, protože jsem se špatně učil. Tohle naštěstí rodině uniklo a neměli šanci mi to dát sežrat těmi svými moudry. Na druhou stranu to neuniklo spolužákům, kteří jako babky na vesnici povídali o tom, kam to se mnou spěje. Díky tomu jsem přišel o poslední kousky motivace se snažit a dva testy odevzdal prázdné. Sice jsem nic neslyšel, ale určitě si toho někdo všiml a vyžvanil to ostatním. Na to bych vsadil cokoliv.

Několikrát jsem to řekl Šimonovi, který se na zbytečné detaily nedoptával a ujistil mě, že moji spolužáci nevidí moji krásu. Potom vždycky zkontroloval, že nikde poblíž není někdo z jeho rodiny a políbil mě na rty. Rád mě na ně líbal. Hýčkal si mě jako nějaký poklad.