Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

sedm,

Stockholmský syndrom. Vztah mezi násilníkem a obětí, vytvořený z pocitu, že násilník oběť zachránil ze situace, do které ji však sám také nahnal. Učitel na základy společenských věd toto téma vášnivě rozváděl téměř celou hodinu. A já si připadal čím dál hloupější. Co když jsem si Tadeáše, jak ho znám teď, jen vytvořil ve svých představách? Ale ne, to je blbost. On je opravdu milý. Je opravdu milý? Co když, co když na mě jen hraje nějaké hry? Ale od určité doby mi přece nic neudělal. Ale chtěl mě. A já uvěřil, že je v srdci hodný kluk. A pokud není?

„Můžeš jít dál," probral mě polopatě prohozeným pozváním dovnitř Táďa. Pozval mě k sobě domů na přespání, protože jeho táta se vypařil do zahraničí. Přišel jsem, ale nedokázal jsem se chovat normálně. Stál jsem před dveřmi jeho pokoje, přestože takhle vzdálený jsem mu nebyl, ani když jsem ho nenáviděl. Sledoval jsem, jak cosi v pokoji dělá, než si všiml, že mu chybím po boku, a pomalu se vrátil k rámu dveří, o nějž se opřel ramenem. Měřil si mě nečitelným pohledem.

„Klidně sebou hoď na postel," zabrblal a prohledával šuplíky. Stoupl jsem si k nohám jeho postele, ale myšlenky na hodiny psychologie ve škole mě nepustily si sednout.

„Co je s tebou dneska?" pohlédl na mě a pokračoval v hledání. Chtěl mi ukázat jednu postavičku z filmu, o níž stála dvojčata. Chtěl mi ji pro ně darovat.

„Nic," zalhal jsem viditelně a on zasunul šuplík. Opřel se zadkem o stůl a jen si mě prohlížel se založenýma rukama. Až moc dlouho. Příliš okatě a detailně. Určitě to byl vyčítavý pohled.

„Co?" vydal jsem ze sebe. On pokrčil rameny, jako kdyby tu na mě vůbec necivěl. „Co je?!"

„To bych se měl ptát snad já, ne? Chováš se odtažitě," na rovinu mi oznámil a skoro zněl, že se ho to dotklo.

„Co?" rozmáchl jsem se rukama u pasu a rozhlédl se kolem po místnosti, jako bych hledal viníka. On protočil oči a zavrtěl si pro sebe hlavou.

„Očividně nic," rázně, nebo možná uraženě zavrčel. Místnost ovládlo krátké absolutní ticho.

„Jestli se mnou nechceš trávit čas, proč jsi řekl, že přijdeš?" zeptal se mě o něco klidněji, ale stále jsem cítil, že si to nejspíš bral osobně. Pomalu se ke mně rozešel, ruce v kapsách.

„To se mě jako najednou štítíš?" povytáhl obočí. Protože přicházel z druhé strany, než jsem měl postel, nebylo kam couvnout. Propaloval mě očima a já se od nich nebyl schopný odtrhnout.

„Ne," vyhrkl jsem potichu. On zastavil až těsně přede mnou.

„Vadí ti, když jsem takhle blízko?" zkoušel mě. Mykl jsem rameny, protože on to myslel vážně.

„Když na tebe sáhnu?" pokračoval a strčil mě do hrudi dřív, než jsem ze sebe vydoloval odpověď. Dopadl jsem na matraci, trochu zaleknutý nevyzpytatelným chováním.

„Nebyls taková netykavka, když jsem ti kouřil péro," utrousil posměšně a já na něj jen velmi přihlouple čuměl.

„Nechápu, co to do tebe jako vjelo," shrnul se stáhnutým obočím, „čeho se bojíš?"

„Ničeho," nejistě jsem plácl. Tón mého hlasu mu potvrdil, že zase lžu. Na zkoušku se ledabyle zapřel kolenem mezi mýma nohama, na což jsem přirozeně zareagoval poděšeným cuknutím.

„To vidím," stáhl nohu, „vypadá to, jako kdyby ses bál, že tě přetáhnu."

„Což je ironický," dodal. Zdálo se, že narážel na rozdíl mezi ním a Šimonem. Rychle jsem se posadil a sledoval, jak jde zase hledat. Musel jsem něco říct, ale na jazyk mi nepřišlo nic vhodného, takže jsem jen mlčel. Za chvíli mi do klína přiletěla postavička a já slušně poděkoval.

„Chtěl jsem se s tebou dívat na videa, ale nevím, jestli jsi toho schopnej," posadil se za notebook, připravený ho zapnout.

„Jo, jsem, promiň," vypadlo ze mě. Co to proboha provádím za divadla? „Klidně, můžeme dělat, co chceš."

„Já bych chtěl dělat to, co chceme oba, ne jenom já," naznačil mi, ale pokojem se roznesl zvuk zapínajícího se přístroje. On se i s tím zvedl od stolu a takřka skočil na postel. Nabídl mi polštář a postupně se prodíral internetem až k jednomu určitému videu.

„Včera před spaním jsem Vaškovi řekl, že jsem gay," vydechl jsem smířeně. Plánoval jsem mu to říct a hodilo se to k urovnání nepohodlné atmosféry.

„Vážně? To je ten mladší, že jo," věnoval mi hned plnou pozornost Táďa a já kývl. „Co on na to?"

„Byl zticha tak dlouho, že jsem si myslel, že už spí," uchechtl jsem se tak napůl, když jsem uviděl několik jisker v jeho hnědých očích a vrásky na krajích. „Pak ale řekl, že je rád, že mu důvěřuju. A že si myslí, že rodina to přijme tak podobně. Asi by to prej do mě neřekl, ale zároveň to vlastně sedí, když se nad tím zamyslí. Nevím, co tím chtěl říct, jenom si to mumlal do peřiny."

„Možná proto, že seš takovej hodnej. Aspoň většinou," uchechtl se.

„Jo, většinou. Byl docela zděšenej, kdykoliv jsem se popral, musel to bejt nezvyk. To vlastně asi pro všechny," uvědomil jsem si. Nemluvil se mnou celé tři dny.