Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

ti

„Pojď si sednout k nám," zval mě Mikuláš a tahal mě za ruku k jejich stolu u oběda. Připadá mi, že je na obědě vídám až nezvykle moc. Proč musí pořád končit stejně jako my? Proč musí mít dokonce dvakrát týdně volnou hodinu ve stejný čas? Víte, jak dlouhá ta jedna necelá hodina dokáže být?!

„Nechci," pokusil jsem se mu vykroutit, což se nedařilo hned z několika důvodů. Držel jsem tác plný jídla a pití, o které bych nerad přišel, nedovolil jsem si dělat hluk a k tomu na mě celý stůl mé třídy buď zkoumavě, nebo rovnou pohrdavě koukal. Nevyhnul jsem se tedy ponížení ani tentokrát.

„Čau, Vendelíne!" zdravili mě nahlas a já se raději rychle posadil, než abych na sebe přilákával pozornost. Z bývalé školy jsem si přinesl důležité ponaučení: pokud nevynikáš ve školních aktivitách, nevynikej radši vůbec. Hodlal jsem se ho držet za každou cenu. Stále jsem si opakoval, že ta sranda mé vrstevníky přestane bavit a že si vytvořím nějaké přátele, ale... docházel jsem do téhle střední už dva měsíce a legrace na můj účet se akorát prohlubovala. Nebylo cesty zpět, protože jsem viděl, že malý „Péťa" si stihl najít vlastní lidi a vypadal docela spokojeně. Zůstal jsem v tom sám. Rád bych si pomyslel, že bych si to místo s Péťou vyměnil, ale ještě jsem tu myšlenku v hlavě nedokončil ani jednou. Nedokázal bych si odpustit, kdyby kvůli mně trpěl. Jasně, není to tak, že bych byl já ten, kdo mu ubližuje, přesto...

„Je, ty sis vzal špagety," naklonil se ke mně Mirek, vedle něhož jsem dosedl, a rychle se jal mého talíře.

„Hej," zastavil jsem jeho ruku a všichni se tomu rozesmáli. On na mě pokrčil obočí a já na sobě cítil pohledy ze všech stran. Nechtěl jsem se špaget vzdát, jeho hnusnou UHO s knedlíkem jsem fakt nepotřeboval. Navíc už kus snědl.

„Nech mu to," předstíral, že mě přemlouvá Mikuláš, „on má špagety nejradši."

„Dej mi to," zamračil jsem se a zesílil stisk. On také zapnul svaly a já se jen modlil, aby jídlo neskončilo ve vzduchu, nebo v troskách skleniček. Tahat se o nádobí, taková blbost. „Je to moje jídlo!"

„Tak jo," pustil se najednou a já špagety i s omáčkou vyklopil na svou ruku, na tác a pár i do klína. Vydechl jsem a za jásotu všech přítomných ze hřbetu pravačky shodil aspoň jednu naběračku zpátky. Položil jsem talíř a přemýšlel, co s tím teď hodlám dělat. Snažil jsem se neposlouchat, co se ozývalo kolem, koukal jsem směrem k výdejnímu okénku. Byly na něm kapesníky, ale ty by asi nehodě moc nepřidaly. Vzal jsem dvě špagety z klína a přihodil je k ostatním na tác. Zvedl jsem se a s klínem od omáčky šel celý zrudlý k okénku. Nakonec jsem si utřel aspoň tu ruku, abych mohl jíst. Když jsem se vrátil, zjistil jsem ke svému znechucení, že jsou kluci ještě zvrácenější, než jsem myslel. Byli přímo zákeřní.

Měl jsem celé jídlo pohozené na židli. Bylo nepřekvapivě vtipné, že jsem před kulatou židličkou jen zůstal stát. V uších mi řinčely komentáře jako „schválně, jestli si sedne," nebo „myslíte, že bude zase brečet?". Druhý jmenovaný byl zvlášť oblíbený, ač pochybuji, že by na mně bylo kdy vidět něco víc než rudá v tváři ze studu a otrávený obličej. Nikdy bych před nimi nebulel – takovou radost jim neudělám.

„Počkej, to snad musíš sníst, ne?" chytl mě za ruku Mirek, když jsem zničehonic pohnul tělem a chystal se odejít, klidně i bez svých věcí. Ostatní mu hned přisvědčili a mně se vybavila vzpomínka na brambůrky a večerku. Včera jsem to nestihl, ale dnes půjdu tomu klukovi zaplatit.

„Na, tady máš vidličku," nahnul se přes stůl Tadeáš a v očích se mu zalesklo. Zíral jsem na něj, pak na vidličku, na ostatní a znovu na něho. Srdce se mi rozbušilo a strašně moc jsem potřeboval odejít, protože to byl jediný způsob, jak se tomu vyhnout. Už se mi mlžil zrak, jak mi z jejich chování bylo zle, ale vzpamatoval jsem se, sesbíral relativně v klidu špagety do hrsti a chvíli je jen držel v ruce. Najednou se mi jejich komentáře líbily, protože jsem měl chvilku navrch.

„On nepotřebuje vidličku, dívej, jak to sní z ruky!" jásal Mikuláš, „jako pes!" Usmál jsem se, hodil špagety do talíře a před všemi zraky si stačil špinavé dlaně utřít do Mirkova světlého trika. Než kdokoliv jakkoliv zakročil, odcházel jsem z jídelny i s věcmi. Byl to můj první triumf a byl sladší než med. A to se med prý ani nemůže zkazit, jak je plný cukru.

Oblékl jsem se pořádně, protože venku zase začalo sněžit, a namířil si to k večerce. Měl jsem v sobě velmi příjemný pocit volnosti. Možná najdu cestu mezi „nevynikáním" a skákáním, jak si oni pískají. Možná jim dám co proto!

„Dobrý den," pozdravil jsem Vietnamku malého vzrůstu, zklamán, že to musím řešit přes ni, „je tu Váš syn?" podívala se na mne lehce nechápavě, ale pak cosi zakřičela. Lekl jsem se tak, že jsem sebou trhnul. Jeho jménu jsem vůbec nerozuměl. Odkudsi z útrob se ozval jeho hlas a pravděpodobně mamka něco zavolala cizím jazykem. Za chvíli už přišel, a pokud byl mou přítomností překvapen, nedal to najevo. Ti dva spolu mluvili, než na mě paní s úsměvem kývla a odebrala se pryč.

„Ahoj."

„Ahoj."

„Přišel jsem vrátit ty peníze," uhnul jsem pohledem. On se usmál a šel ke kase. Jeho vzhled opět působil uhlazeně. Oblečení měl víceméně domácí, ale přesto vypadalo stylově. Všiml jsem si jeho prstenů a náhrdelníku.

„Nevěřil jsem, že bys mi je nevrátil," přebral si ode mě dvě dvacky, a zatímco uklízel, já si přehrál větu v mysli ještě jednou.

„Jak to?"