Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

k sobě

Do autobusu se nasáčkovalo neskutečně moc lidí a já se vmáčkl víc do rohu. Těla se na sebe začala lepit a Tadeáše, který se mermomocí snažil držet ode mě odstup, někdo strčil zezadu, takže neměl na výběr a dotkli jsme se. Nestíhali jsme autobus, jímž jsme jezdili obvykle, protože jsme se zakecali nad fotkami aut z některé akce asi rok dva zpátky. V zahraničí se majitelé pyšnili zase o něco lepšími kárami, takže bylo o čem se bavit. Ovšem možná jsme se nemuseli zaseknout uprostřed cesty jako dva blbečci a mohli si téma vzít s sebou do dopravního prostředku. Teď jsme byli nuceni jet jiným číslem, které nabíralo lidi i v okolních vesnicích. Fakt otrava.

Táďa, dělený ode mě asi tak pěti centimetry, se stydlivě uchechtl a sklopil hlavu. Jeho voňavé černé vlasy mě šimraly na krku a čelisti. Držel se jednou rukou tyče a druhou vyrovnával rovnováhu u okna vedle mě.

„Tohle mi zrovna nepomáhá," hlesl potichu.

„V čem?" zeptal jsem se. Nechápal jsem, na co naráží.

„Ve snaze respektovat tebe a tvůj vztah?" donesl se ke mně nervózní náznak smíchu.

„Aha," zamumlal jsem a můj tón byl naprosto nicneříkající.

„Promiň, asi bych o tom neměl mluvit nahlas..." zašeptal s pohledem stále upřeným na naše boty.

„V pořádku," zareagoval jsem hned, ale mluvil pomalu, „není to tak, že bych si byl jistej tím, na čem jsem." Semkl jsem rty při vzpomínce na osamělost a ukřivdění, jaké jsem cítil po tom sexu. Stále jsem se přes to nedostal. Sžíralo mě to zevnitř už asi týden. Tadeáš se narovnal a ze strany se mi podíval do očí.

„Jako se Šimonem?" zeptal se celkem zbytečně. Možná proto, jak blízko jsme byli, jsem byl schopný vycítit z něj slabý závan naděje. Jako v tom případě, že bych o našem vztahu se Šimonem mluvil jako o končícím. Neodpověděl jsem mu, zamyslel jsem se. Dělo se mi to poslední dobou často.

Autobus se zhoupl tam a zpět, čímž nás donutil se o sebe otřít. Docela silně.

„Promiň," vydechl Táďa, protože měl nejspíš dojem, že jako jediný ztratil rovnováhu. Zabrblal jsem, že je to v pohodě. Tenhle černovlasý kluk nebyl ani za mák podobný tomu, jehož jsem poprvé spatřil na chodbách školy. Nejen, že se choval jemněji a přátelštěji, také byl v mé blízkosti od toho přespání u mě dost nesvůj. Jako by se bál, že se na něj za všechno naštvu.

Ustoupil hned o dva kroky, jakmile získal příležitost. Naše zastávka byla až ta další, ale většina cestujících vystupovala tady.

„Plánuješ mu to teda říct, nebo jsi to už udělal?" navázal na předešlou konverzaci a taky na tu, jíž jsme spolu měli v garážích.

„Neměl jsem příležitost," odvětil jsem. Ve skutečnosti jsem se Šimonem téma načal, ale nebylo mi umožněno ho dokončit. Říkal jsem, že mi to bylo trochu líto, ale on pořád něco hledal v obchodě. Pak mě přerušil kvůli zákazníkovi, avšak jen co vše potřebné dořešil, hodil mi od pokladny twix. Sám si vzal snickers a říkal, že mi sluší, když jím. A mně bylo blbé se k pochmurným myšlenkám vracet, když jsme se přece spolu měli zrovna docela fajn. Nechtěl jsem kazit ten moment. Tuhle pravdu Tadeáš vědět nepotřeboval, ještě by mě nabádal, abych se se svým klukem kvůli takové kravině rozešel.

„To nevadí, určitě se nějaká naskytne," pousmál se, „i když si – pokud mám bejt stoprocentně upřímnej – přeju, abys byl volnej, stejně by bylo hezký, kdyby se to mezi váma dvěma vyčistilo. Dřív jsi na mě bejval nasranej, ale teď seš spíš pořád takovej smutnej nebo zamyšlenej, i ve škole." Wow, tak tohle jsem nečekal.

„Já vím, promiň," prohrábl jsem si vlasy a myšlenka, že si mě všímal ve škole, přestože já ho několikrát málem přehlédl, mě proti mé vůli zahřála u srdce. A možná i trochu v obličeji.

„Neomlouvej se, já ti chci spíš hlavně pomoct," mávl rukou, načež se zase chytil tyče, protože by jinak asi spadl do kočárku za sebou.

„Děkuju," uchechtl jsem se představě, že by ho ta tyč nezachránila. Jo, měl jsem o něm nižší mínění, než bylo nutné.

„Co Mirek a spol?" zajímalo mne. Bylo to mezi nimi trochu divné, ale dnes ve škole se na mě Mirek ani nezamračil. Obešel mě, jako by mě ani neznal.

„Mirek se s Gabčou rozhádal, ale se mnou se naopak usmířil. Ptal se, co to do mě vjelo, že mě vůbec nepoznával, a já mu vysvětlil, že teď vidím věci jinak a snažím se bejt někdo trochu lepší," otevřeně odpověděl Táďa, „rozešli jsme se, že si to oba necháme projít hlavou, a pak už se se mnou zase normálně bavil. Asi to teda přijal. Mikuláš se předtím radši stranil nás obou, aby zůstal neutrální, a Karel... ten už řeší hlavně svoje učení."

„Vy jste s Mirkem najednou nějak dospěli, ne?" uchechtl jsem se a jeho to rozesmálo. Začali jsme vystupovat z autobusu.

„A co táta?"

„Nic," mykl rameny a kopl do kamínku na kraji cesty, „vždycky oba předstíráme, že se nic nestalo a tolerujeme se. Já kvůli bydlení, penězům a autům, on kvůli mým rukám a možná nějaký zodpovědnosti nebo dobrýmu jménu." Shrnul to dost přesně. Podíval jsem se na jeho silné paže a viděl v nich zabudovanou všechnu tu zručnost. Tady jsem své myšlenky raději zastavil a duchapřítomně je přesměroval jinam.