Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

dvě

„Ne, Šmídl nemá většinou po škole čas. Odchází vždycky jako první," dohadovala se s kamarádkou Hanka, „jestli si tu čtyřku chceš opravit, počítej, že ti to dá hned další hodinu potom, co se zeptáš."

„Čtyři mínus," opravil ji Jirka a Hanka ho obratem plácla přes ruku. Posunul jsem tác dál po pultu a uchechtl se jejich handrkování. S nimi jsem se bavil asi nejvíc ze třídy, přestože jsem měl pocit, že bych si s jinými skupinkami možná rozuměl lépe. Oproti ostatním třídám, jak jsem pochopil, bylo naše áčko vlastně dost jednotné, ale přesto se nebavil každý s každým. Viděl jsem hlučné partičky, tišší trojice nebo čtveřice lidí a moje skupinka byla taková univerzální. Rozuměla si takřka se všemi spolužáky (především tedy Hanka). Jsem si jistý, že to byl důvod, proč jsem se mezi nimi ocitl i já. Byl jsem ve třídě nový, adoptovali mě.

„Chcete pití?" nabídl jsem se, abych si nepřipadal tak blbě, že se nezapojuji do debaty. Jirka si sice teprve sedal, přesto měl už pusu plnou a na bradě jeden drobek. Rychle zakýval hlavou, čímž ho setřásl. Hanka užila slova prosím a Zuzka zavrtěla hlavou, že nechce. Zvedl jsem se a propletl se dlouhými stoly ke skleničkám. Vzal jsem dvě a začal do jedné napouštět vodu. Dnes šťávu neměli, že by došla?

„Ahoj, Vendelíne," uslyšel jsem za sebou chlapecký hlas. Otočil jsem hlavu za ním a hned zpět, abych skleničku nepřelil. Byl to ten zrzek. Pustil jsem kohoutek a vyměnil skleničky, na jeho pozdrav jsem nereagoval. „Pěkný bačkory."

„Dík," zamumlal jsem netečně. Neměl jsem boty, byl jsem v ponožkách. Ty, co jsem nosil na staré škole, jsem musel půjčit mladšímu bratrovi, protože si na dvoudenní školní výlet balil zase na poslední chvíli a mé přezůvky byly zrovna po ruce. V naší rodině se vůbec spousta věcí sdílí, když je potřeba. Aspoň třikrát do roka mi zmizí něco, co později najdu v cizím pokoji jen tak pohozené.

„Tak zas někdy," rozloučil se se mnou, když jsem se měl k odchodu. Jen co jsem udělal první krok, ucítil jsem, jak mi rukou drknul do zad, a zavrávoral jsem. Několik tlustých kapek plesklo na zem těsně před mé ponožky a jejich útržky mi cákly na prsty na nohou. Upustil jsem páru, překročil vlhkou podlahu a pokračoval ke svému stolu. Kretén, myslel jsem si.

„Čau, Vendelíne," slyšel jsem hned další den vedle sebe, když jsem se už začínal svlékat před hodinou tělocviku. Byl to tentokrát ten černovlasý. Mozek mi nebral, co tam s námi – lidmi z áčka – dělal, ale hned se mi dostalo kýženého vysvětlení. Díval se na lavičku a pod ní, než na něj jeden můj spolužák houkl od vchodu.

„Našels? Ne? Tak zkus ještě druhou šatnu," poradil mu a ten vetřelec se ze dřepu zase postavil na nohy. Podíval se mi provokativně do očí a pochválil mi boxerky, s čímž taky odešel. No jo, měl jsem už kalhoty dole.

„Vy se znáte?" ptali se automaticky mí spolužáci, ale já to zamluvil. S takovým otravou? Díky bohu moc ne.

„Vážně se neznáte?" ptali se zase, když jsem byl jmenovitě požádán o podání vidličky u pultu s příbory hned následující den.

„Ne, jenom ví moje jméno," bránil jsem se dotěrným otázkám. Pomalu mi začalo docházet, proč se před týdnem ti tři tak lehce vzdali. Určitě měli něco za lubem. Hledal jsem je mezi všemi těmi žáky na obědě, abych zjistil, jestli u sebe mají Petra. Nebyl tam. Jenže on s nimi nesedával úplně pokaždé, takže to zatím nebyl platný důkaz.

„A Mirek je kterej?" zajímalo Zuzku, jež moc kontaktů v dalších třídách neměla. Bavili se už dobrých deset minut o tom, kdo z dalších tříd se minulý rok účastnil utkání ve florbalu.

„Ten na kraji vpravo," ukázal kamsi před sebe Jirka lžící, „jak jsi říkala, že dostal roztrhnutej dres." Obrátil jsem se zády k Jirkovi a hledal, o kom se mluví. „Ten zrzavej."

„Vedle něj je Tadeáš," pokračoval Jirka, když Zuzka stále marně hledala v davu. Měla zrzouna v zákrytu.

„Kdo?" ptal jsem se pohotově. Přeslechl jsem jeho jméno – jednalo se o toho černovlasého.

„Reálně jsi mu před chvílí podával vidličku," vložila se do toho Hanka s uchechtnutím.

„Jo, už vidím, aha!" plácla se do čela Zuzka a sedla si na židli pořádně.

„Já vím, ale jak se jmenuje," nahnul jsem se trochu dopředu, abych Jirku pořádně slyšel.

„Tadeáš," vyslovil pečlivě, když zapil sousto, „jak ví tvoje jméno, když ty ho neznáš?" Pokrčil jsem rameny a zacpal si pusu knedlíkem.

„A ten naproti? Ten není z jejich třídy, že ne?" ujala se slova Zuzana, „v céčku jsem ho neviděla."

„Ne, ten je mladší. Myslím, že druhák. Nebo možná i prvák," hádal Jirka nezaujatě, zatímco honil poslední zrnko čočky po talíři.

„Ten se jmenuje Miki?" ujišťoval jsem se. Jirka mykl rameny.

„Jo, Mikuláš," ozvala se Hana, „moje kámoška z jeho třídy na něj má crush."

„Ujde," zhodnotila jeho vzhled Zuzka, aniž si to ještě zkontrolovala. Hanka jí přitakala.

„Nejvíc lidí ale žere Tadeáše," dodala s velkou dávkou jistoty.

„Včetně mě," zasmála se Zuzka. Těžko říct, jestli to myslela vážně. Znělo to jako něco, co má kontext v minulosti. Svou nechuť jsem nedal najevo. Takovej hajzlík se líbí holkám? Bože.

„Budete se na tu chemii učit už zítra?" otočila debatu o sto osmdesát stupňů Renata, která na oběd přišla pozdě, protože ještě vyřizovala nějaký telefonát.