Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

pěst,

Překvapilo mě, že mi zajistil oblečení. Bylo staré, ale zato vyprané a vonělo. Šlo o džínové montérky s laclem, ale k tomu mi řekl, že můžu nechat ten vršek viset dolů, že jenom nenašel odolné kalhoty, tak vzal tyhle. Druhý kus oblečení tvořilo tričko bez rukávů, jaké měl posledně. Taky čisté. Tak aspoň něco.

Na rozdíl od minule auto rovnou vytáhl nám těsně nad hlavy a sundal nějakou „vanu", moc jsem tomu nerozuměl. Tekla z toho spousta, spousta oleje. Instruoval mě k vyčištění té vany, zatímco se sám staral o spodek auta. Pak auto stáhl a začal se hrabat pod kapotou. Většinou průběžně informoval o tom, co dělá, ale mně to bylo k ničemu. Nejdřív se prostě zbavil všech věcí připojených k té hlavní věci, jmenoval například sací a výfukové vývody, termostat, nebo nějaké podtlakové trubičky. Taky myslím vypojoval elektriku. Pak asi sundal kryt nebo co, protože to najednou vypadalo jinak. Mělo to zvláštní, složitou strukturu.

Já mezitím stále myl tu vanu, protože se mu tam pořád něco nelíbilo. Docela jsem se u toho zadýchal. Tadeáš se vysvlékl už po půlhodině, já se pokoušel vydržet déle – to abych se vyhnul divným poznámkám. Když jsem byl konečně hotov s vanou, měli jsme oba ruce celé špinavé. On se pustil do šroubování, které bylo velmi hlasité. Cvakalo to celou místností.

Poslal mě pro nové součástky, ale když je ve skladu ani on sám nenašel, řekl, ať o ně poprosím jeho otce. Toho jsem taky musel nejprve najít. Chvíli jsem se potuloval, pak mi ale jiný pán, další z těch s pivními břichy, pomohl. Měl u toho posměšné poznámky, ale mně už se pod kůži nedostal.

„Nechceš na záchod?" zeptal se mě černovlásek, když jsem se vrátil. Chtělo se mi, ovšem ne na ten jejich záchod. Protože jsem neodpověděl, Tadeáš se na mě podíval a nejspíš uhodl, co si myslím. „Aha, no tak pojď se mnou."

Provedl mě několika chodbami a jedním schodištěm, než jsme se objevili v... jeho pokoji? Byla to sice široká místnost, ale velká část z ní postrádala výšku. Střešní pokoj s polovinou tak nízkou, že se člověk musel sklánět. Proto ji využíval spíš pro věci. Řekl, ať nečumím, a otevřel dveře na malý záchod s koupelnou. Malý, ale čistý. Oddechl jsem si, poděkoval a vykonal potřebu v klidu. On si kupodivu nedošel. Zavedl mě zpět a ukázal mi, jak pohnul s prací. Čistil čtyři písty a jejich okolí. Ukázal mi, kde byl problém – sežrané těsnění, kudy protékala voda do oleje. Proto prý v chladicí kapalině nic moc nezbylo, naopak olej stoupl. Když to vycupoval, až se to blýskalo, namazal písty olejem. S mojí pomocí namontoval nové těsnění i novou hlavu a filtr. Nakonec dolil olej.

Musel to všechno dát zase do původního stavu, zapojit elektřinu, našroubovat termostat a tak dále. Nezapomněl mě začlenit do práce a já si i tentokrát nakonec tílko sundal. Bylo propocené a lepilo se mi na záda.

„Odpust si svoje poznámky laskavě," ohnal se Tadeáš ušmudlaným hadrem po tom zaměstnanci, který se už nejspíš opět chystal komentovat náš polonahý vzhled. Stále jsem nechápal jeho problém. On se zachechtal a zmizl.

„Tak, hotovo," usmál se hrdě Tadeáš, utřel si trikem zpocené tělo a hodil látku pod háčky, na nichž visely naše věci.

„Všichni tady umíme makat na autech, ale nikdo nedokáže spravit klimatizaci," zavrtěl hlavou a zasmál se tomu, „chceš se trochu provětrat?"

„Jestli je hotovo, docela rád bych dostal zaplaceno a šel domů," odmítal jsem sdílet jeho radost. On si nenechal pokazit náladu a pokrčil rameny.

„Hodím tě domů, počkej tady," zahákl si černé palce za kalhoty a někam zmizel. Vrátil se, když jsem pil z kohoutku. Vašek mi předevčírem sebral láhev a někam ji zašantročil.

„Nemáš hlad?" otevřel tašku z mekáče a podíval se dovnitř, „co? Oni vzali všechny burgery! Hej!" otočil se ke dveřím a otevřel je dokořán. Několik pupkáčů se na něj s plnými ústy ohlédlo a zrychlilo krok. Protočil nad tím oči a šel za mnou.

„Kdes to vzal?" zeptal jsem se blbě.

„Objednal, když jsi byl na záchodě, ty to nejíš?" pokrčil obočí a ukázal mi, co v prostorné papírové tašce zbylo. Jedny velké hranolky a jeden chicken burger. To jako rovnou objednával pro všechny?

„Jím, ale tohle už je asi tvoje," podrbal jsem se na zátylku a ucouvl. Měl jsem hlad jako vlk, ale zdvořilost mě ani tak neopustila.

„Já si po cestě vzal pár hranolek, klidně si dej," strčil mi to do náručí a začal se hrabat v kapse u kalhot. Vytáhl bankovky, přepočítal je a pár si jich nechal.

„To máš i za předtím," podal mi zbytek, „půjčil jsem si je, protože jsem dlužil." Vzal jsem od něj hotovost a strčil ji do kapsy. Nechápal jsem, jak může být někdo tak složitý. Někdy se chová jako hajzl, jindy sklání hlavu před ostatními, ale když jsme sami, umí občas znít i mile nebo upřímně.

„Převleč se a vezmi si to s sebou," ukázal na jídlo a šel si také vzít běžné oblečení. Zaražený tím, jak normálně se choval, jsem následoval jeho pokyny. Když jsme byli připraveni, odjistil auto a trval na tom, že mě odveze. Nebránil jsem mu v tom, ale nadiktoval jsem mu adresu kousek dál od mého domu, aby mě nemohl otravovat navíc i tam.

Jelo nám to jako po másle a řidič se docela vyřádil. Nejel zběsile, bohatě si vystačil s otevřenými okénky a hudbou, kterou kupodivu neměl tak nahlas, jak bych čekal. Vypadal víc blaženě než ztřeštěně. Mátl mě tím, protože mu to dodávalo na neškodném vzhledu. Radši jsem koukal z okna. Věděl jsem, že se jeho chování za den nemůže změnit. Už dopředu mě to štvalo – že zase budu trpět.

V pořádku mě vyhodil na místě a zmínil se, že rovnou odveze auto majiteli. Liboval si v tom, jak hezky tiše a čistě vozidlo při jízdě působilo. Sám jsem byl výsledkem ohromen.