Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

asi

„Jen aby tě nepřekvapil pěstí," uchechtl se směrem k Mirkovi varovně Tadeáš, když mi z tácu zmizela lžíce. Vstal jsem a šel si pro novou. Když jsem si sedl zpět, smál se Mirek, že sám vypadá docela hubeně, ale není slaboch. Mikuláš naopak tvrdil, že sílu má, ale je slaboch. Rozpoutal tím vášnivou diskuzi o tom, co vlastně znamená být slaboch. Sám se přikláněl k názoru, že slaboch nemá odvahu. Dvojník Mišíka konstatoval, že slaboch je ten, co postrádá fyzickou sílu. Tadeáš řekl, že to znamená obojí, ale že by to taky použil spíš v kontextu s tělem než odvahou. Mirek hned začal každého měřit a hodnotit jejich slabošství, jak mentální, tak fyzické. Začal u sebe, pokračoval u Tadeáše, kterého dle mého názoru přecenil v obojím, a nakonec se vyjádřil o Mikulášovi. Ten nejdřív vypadal dotčeně, ale po krátkém zamyšlení součet uznal.

Pak nastalo krátké ticho, načež Tadeáš nasměroval Mirkovo přemýšlení na mě a chtěl znát jeho odhad. Mirek si prohlédl jeho zelenou modřinu na čelisti a stále ještě nezahojený škrábanec u oka, načež vynesl rozsudek. Kupodivu mě ale zařadil až za černovláska. Ten se uchechtl – asi tušil, že mě podcení.

„Jo, je to docela tintítko," zasmál se a v očích mu při pohledu na mě zajiskřilo, než stočil panenky k zrzkovi, „nevypadá, že by byl schopnej někomu třeba, nevím, nadvakrát zlomit ruku." Všichni se rozesmáli, ale já se zamračil. Snažil jsem se z jeho obličeje vyčíst každý detail. Co to je za blbou srandu? Tipnul to? To nebylo možné, člověk netipne nic tak konkrétního spatra, ne?

Téma se odebralo jinam a teprve v tu chvíli jsem se s ním setkal pohledem. Stále ještě se usmíval, ale viděl jsem mu v očích, že má na jazyku něco, co nevyslovil. Neuhnul jsem pohledem, dokud se první nevzdal on. Dojedl jsem, ale zůstal u stolu. Hodilo se mi, když Tadeáš řekl, že musí na záchod. Následoval jsem ho chodbou, což mu samozřejmě neuniklo.

„Jak to víš?!" vyjel jsem na něj a on se zastavil v půlce cesty. Nadupal jsem k němu a výhružně ho chytil za límec. To neměl vědět nikdo!

„Klid, ježíš," přiložil ruce na mé zápěstí a zacouval. „Co to do tebe vjelo, o nic nejde."

„Jak to víš?!" zopakoval jsem otázku nekompromisně. Měl jsem štěstí, že nikdo nebyl na chodbě. Ještě bych za odměnu schytal další výlet do ředitelny.

„Klidně ti to řeknu, ale tak mě pust," bránil se submisivně. Drknul jsem mu rukou do hrudi, ale mikinu jsem uvolnil.

„Můj táta je přece sponzor školy, ne? Říďa mi věří," začal obloukem a já cítil rašící pot. Tak moc jsem se už třetím měsícem chránil před zkaženou pověstí a teď se to všechno sype! „Ptal se na tebe a vysvětlil mi, proč jsi musel změnit školu."

„Prej se obává, abys netropil potíže," pohodil ke mně rukou a chystal se jít na malou.

„To ti jako řekl všechny detaily?! Co všechno ti vyžvanil?" zastavil jsem ho ještě.

„Všechno ne, fotky jsem si našel sám, když na chvíli zmizel," odpověděl na rovinu a znovu učinil krok vzad, „klid, klid, nic jsem ti neprovedl."

„Zkazil jsi mi život," obvinil jsem ho troufale a zatnul čelisti. Měl jsem v sobě tolik nahromaděné nenávisti!

„Nevěděl jsem, že ztratíš nervy tak rychle," vymlouval se zbaběle.

„Ne? Nevšiml sis jako, že to není sranda, co děláte? Nepřišlo ti divný mi dělat piercing, aniž by se mě někdo zeptal, jestli o něj stojím?!" trhl jsem paží do strany a přemáhal náhlý nával emocí. Chtělo se mi z toho všeho dokonce bulet.

„Fajn, tak promiň, teď už s tím stejně nic neudělám," zvedl před sebe ruce a nastavil mi dlaně. Ani jeden z nás už nebyl tak nad věcí jako běžně.

„Jo a proto mě provokuješ a hledáš na mě špínu!" na konci věty se mi (naštěstí jen neslyšně) zlomil hlas. To ho mám jako vážně zabít, aby mi přestal otravovat život?!

„Neprovokuju, nikomu nic neřeknu," přesvědčoval mě, „nejsem drbna."

„Jak ti mám asi jako věřit?!" vyhodil jsem ruce do vzduchu a do očí se mi draly slzy. On se instinktivně přikrčil a vypadal, že si se situací neví rady.

„Já nevím, tak mi nevěř," pokrčil divoce rameny a v chodbě se objevili jeho kamarádi. Hned se divili, co tu děláme. On se svižně odebral na ten záchod a já bezmocně se zatnutou čelistí vzhlédl ke stropu, než jsem se rozběhl ke skříňkám.

Tam jsem se uklidnil, utřel slzy a sám před sebou předstíral, že jsem v pořádku. Škola mi končila, tak jsem se stavil za Šimonem, a byl jsem rád, že mě čekal víkend. Jediné mínus bylo, že po něm se blížil výlet, na který naše třída jela společně s céčkem. V naší minulé škole vždy byly dohromady třídy vedle sebe – AB a CD. Tady ne, tady není socializace nikdy dost!