Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

Sedm

Bylo to podruhé, co jsem od výletu do zoo jel k Tadeášovi makat na autech. Neptejte se, proč jsem se nevzepřel. ...Dobře, bylo mi opět mířeno kuličovkou na hlavu. Celou cestu autobusem. Myslel jsem, že se propadnu hanbou.

Posledně dostal od táty vynadáno, že se fláká, že kvůli němu přichází o zákazníky, a tak se choval odtažitě. Dnes naštěstí jeho táta v práci nebyl. Ti dva tvořili fakt divnou rodinu. Jablko nepadlo daleko od stromu.

„Tak pojď," vrátil se Tadeáš od-fakt-netuším-kud a šli jsme na jeho pracovní místo. Dalo by se to považovat za jeho vlastní garáž. Nikdo mu nestihl zkazit náladu jako obvykle, za což jsem vroucně děkoval všem bohům. Uměl být opravdu nevrlý, když na to přišlo.

„To je tvůj kluk, že k nám chodí tak často? Aha! Tak proto jsou tvoje úkoly v takovým skluzu," vysmál se najednou nějaký chlápek s plechovkou piva v ruce. Já i Tadeáš jsme naráz ztuhli. On se na něj přes mé rameno podíval s velmi, velmi ošklivým výrazem, ale nic neřekl. Raději jsem mu uhnul ve výhledu. Beze slova jsme pokračovali v chůzi a já vzal své díky zpět. Tadeášova nálada byla na bodu mrazu.

Byl jsem zmatený. Znamenalo to, že byl Tadeáš... ale jako – Tadeáš? To musí být fakt trapný vtip. Myslel to ten pán vážně? ...Ne, třeba jde jen o nějakou legraci, vždyť i předtím na něj měli otravné poznámky. I předtím se smáli, že... ale tak počkat. I předtím se mu smáli, jako kdyby byl na kluky. Co když-

„Na co čekáš?!" obořil se na mě od háčků, kde si už navlékal kalhoty. Přidal jsem se k němu a hledal svou hromádku na převlečení.

„Nemám triko," zaraženě jsem mu ukázal montérky, pod nimiž se už nic neskrývalo. On oťukal prázdnotu očima, sám přes sebe hodil vrchní část oblečení a pozapínal si poklopec.

„Máš, někam jsem ho tady mrsknul," zavrčel netrpělivě a hledal ho i pod svými zrovna odloženými věcmi. Jen jsem na něho zíral. Nemohli si jeho kolegové v průběhu let prostě vytvořit zábavu na jeho účet? Mohl třeba pochválit růžové auto a oni to rozvést do nynějšího rozsahu...

„Sakra, nekoukal jsem, kam ho házím," zabrblal ve dřepu a u země se přemístil k autu, zpod něhož chtěl kus látky vytáhnout. Nešlo to. „Doprčic, fakt tu špínu naparkovali na něj?!"

Sáhl po klíčích a sedl na místo řidiče. Než jsem se nadál, kolo sjelo kousek dál a uvolnilo náš cíl. Sehnul jsem se pro něj a zjistil, že je mokré. A ušpiněné. Tadeáš se stejně nedbalým způsobem zbavil klíčků, jako asi předtím mého trička. Už jsem se nedivil, že skončilo tam, kde skončilo.

„Fuj," neodpustil si své dojmy z výsledku, „tak to jsem ho nemusel prát."

„Tak si vezmi moje," svlékl se rychle a vyměnil jedno tričko za druhé, „tohle zahoď." Udělal dva tři kroky a trefil se jím do umyvadla. Popohnal mě kývnutím hlavy a šel se podívat na vozidlo. Nezaobíral jsem se tím příliš dlouho a prostě se převlékl. Vzpomněl jsem si, jak jsem přemýšlel, co by on a jeho kamarádi řekli na to, že se mi nelíbí dívky. Hodně mě to zajímalo, ale v tenhle moment jsem doslova bažil po odpovědi. Stejně tak jsem měl sto chutí se černovlasého prostě zeptat, kam s těmi průpovídkami jeho kolegové míří a jestli vážně je, kdo si myslím, že by mohl být.

Přemýšlel jsem nad tím celou dobu a pořád jsem se na Tadeáše nenápadně díval, jako bych měl šanci najít odpověď v jeho tváři. Při práci na autě. Nic jsem nenašel. Jen malou pihu u oka a později šmouhu na bradě. Po nějaké době jsem toho nechal. Uzavřel jsem to s myšlenkou, že to možná ani nikdy nezjistím.

„Ani ne," odpověděl jsem automaticky, když se na mě přibližně po hodině práce podíval.

„Co ani ne?" nepochopil a prohrábl si zpocené vlasy. Letmo si utřel pot na holé hrudi a zanechal tam matné černé tahy.

„Nechce se mi na záchod," uchechtl jsem se. On zmateně kývl hlavou. „A přestávku?"

„Dobrý, už to skoro mám, ještě dodělám tohle, dojdu pro ten spoiler..." zamyslel jsem se, protože jsem zapomněl, co bylo to poslední, co jsem chtěl jmenovat.

„Tak si odpočiň, až budeš chtít," povolil mi a šel si obličej opláchnout studenou vodou. „Pán na opravu klimatizace sliboval, že přijde dneska a furt nic."

„Tobě není vedro?" podíval se na mě nechápavě a já mykl rameny. Připadal jsem si jako v nějakém pekelném kotli. Ovšem bral jsem v potaz, jak moc divně bych se asi cítil, kdybych si i tentokrát dovolil se ochladit sundáním svršku. Divně. Takže ne, děkuji, vydržím to.

„Ty vole," vzpomněl si zničehonic Tadeáš, „včera jsem jel pro pár součástek a schytal jsem před sebe nějakýho dementního chlapa. Nesnáším tyhle lidi, co si říkaj tuneři a akorát devastujou auta. Přidaj jenom naftu na čerpadle a hulí jim to jak černouhelná elektrárna v Mongolsku. Tfuj. Fakt radost za někým takovým jet." Poslouchal jsem tak napůl ucha, stejně bych pointu nepochopil.

„Jak by řekl Miki, v tomhle případě boží mlýny melou docela rychle. Ta směs omejvá olejovej film ze stěn válců, takže vzniká polosuchý tření a zvyšuje se tím opotřebení. Když se motorovej olej naředí naftou, nemaže podle požadavků norem, což musí bejt prostě jasný, ne? Přesně takový voloviny jsem řešil s motory s cca 60 000 kilometry, který byly tak..." pokračoval v monologu, který pro mě neměl žádný smysl. Půlka odborných názvů mi jen něco říkala, druhou jsem neznal vůbec. On se rozbouřeně posadil na židličku pod knihovničkou, a když zmlknul, jen se mračil nad svými myšlenkami.