Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

mě

„Já nevím, nikdy jsem to nedělal, radši už pojeďme domů," nejistě jsem přešlápl. Tadeáš se opíral o svou káru hned vedle otevřených dveří, do nichž jsem měl dle jeho plánu vlézt já. Umanul si, že mě naučí řídit, až se vyprázdní velká plocha. Všichni už odjeli a zbyl tu jen tým uklízející prostory.

„Ty se nechceš projet tímhle super autem?" uchechtl se pohrdavě, ale jen naoko.

„No tím už vůbec ne," pokusil jsem se usmát, „ještě to někam nabořím."

„Do čeho?" ukázal Tadeáš kolem sebe, „maximálně sjedeš na trávu." Zavrtěl hlavou a za pomocí přesvědčovacích frází a trochy násilí mě přece jen dostal dovnitř. Obešel japonského nissana a zavřel dveře spolujezdce. „Když nebudeš zvládat, mám ručku a zabrzdím."

„Vlevo máš spojku," ukázal mi k nohám a já se trochu krkolomně podíval na pedály, „uprostřed je brzda a vpravo plyn – ty dva ovládáš jenom pravou nohou. Tušíš aspoň?" Mykl jsem rameny, protože vyslovit nahlas, že nemám páru, mi připadalo příliš ponižující. „Teď budeš dělat přesně, co ti řeknu."

„Zadupni spojku až na zem a polož ruku na řadicí páku," pobídl mě, a když jsem poslechl, srovnal mi ruku na páce a zařadil vlevo nahoru, „jednička je nejnižší. Neptej se mě, co znamená spojka a tak, to je na dlouho, prostě pojedeš, aniž bys rozuměl."

„Teď pomalu pouštěj spojku, a jakmile auto začne brnět, drž na místě a ono se to rozjede. Ruce na volant," navigoval mě a já plnil jeho požadavky, jak nejlépe jsem dokázal. Krátkým slovem mi pomohl rozpoznat tu chvíli a říkal, ať spojku pouštím opravdu pomalinku. Auto se rozjelo a já zaznamenal první úspěch. „Super, tak budeme jezdit dokola tady po areálu a zkusíme zrychlit, jo?"

„No, jde ti to dobře!" podporoval mě za jízdy. Jednou jsem málem vjel do trávy, ale Táďa mi bez jakéhokoliv posměchu nebo nadávky stočil volant pryč. Nebyl jsem si jistý, v jaké části silnice se nachází auto, protože s rodiči jsem jezdil spíš vzadu. Bylo to pro mě všechno úplně nové, ale on mě tím provedl zkušeně, s trpělivostí a nadšením. Byl mi nápomocný a spolu se mnou se radoval z úspěchů, jichž se mi podařilo dosáhnout. Skoro se mi nechtělo domů, ale Táďa trval na tom, že už to stačilo. Jezdil jsem téměř hodinu a opravdu, když jsem se položil do sedačky spolujezdce, cítil jsem psychické i fyzické vysílení z celého dne.

Ten vyměněný milý černovlásek krátce zkontroloval, že máme všechno, a už jsme vyjížděli z velkého plácku. Vyhlížel jsem z okénka a poslouchal zapnuté rádio. Moc se mi to líbilo. Vzpomínka na moji snahu se z toho vykroutit mi způsobila vnitřní zahanbení.

Asi po čtyřiceti minutách cesty jsem poznal písničku z animovaného filmu Home – Towards The Sun. Měl jsem ji rád a vždycky jsem při ní zavíral oči a nechal se unášet nádherným spojením křehkosti a síly.

„Ta je pomalá," zareagoval hned Táďa, „to přepnu."

„Ne, nech to," zarazil jsem ho a dál poslouchal hezkou melodii. Protože neumím zpívat, známá slova písničky jsem si jen bezhlasně mumlal.

„Já to přepnu," netrpělivě se už za chvíli ozval Tadeáš. Zarazil jsem jeho ruku a poprosil, aby nechal písničku hrát. On si otráveně odfrknul, ale přizpůsobil se. Hlavou jsem jemně kýval do rytmu. Ucítil jsem ostřejší zatáčky, než bych na dálnici čekal, ale oči jsem neotevřel, jen jsem se posunul na sedačce. Zpomalili jsme, až jsme trošku prudce zastavili.

„Jdi koupit něco k jídlu," drknul do mě poměrně hrubě Tadeáš, použil také hrubý hlas a z malé přihrádky mi do dlaně vtlačil dvoustovku. Vypadl jsem z auta, aniž bych se vyptával, jak jsem byl z náhlé změny chování v šoku. Naposledy jsem se na Tadeáše nechápavě ohlédl, ale on mi drsným posunkem naznačil, ať už jako krucinál jdu. Zmatený jsem v mekáči poprosil o chicken burger, který jsem ho viděl jíst v garážích. Objednávka byla zpracována cobydup, protože byla jednoduchá. Rozhozený a nervózní jsem se svižně vracel zpět. U rohu jsem na základě intuice zastavil a zpoza něho se pokusil šmírovat dění v barevném nissanu.

Moc dobře jsem z té dálky neviděl, ale něco jsem pochopil. Tadeáš skrýval obličej v dlaních, načež hlavu sesunul níž s lokty opřenými nejspíš o volant. Možná se třásl...? Jednu paži uvolnil, chytil volant a ťukal do kůže jedním prstem, jako kdyby následoval nějaký rytmus. Mohl by to být rytmus té stejné písničky? Brečel snad?

Najednou se zapřel a bezmocně do volantu udeřil sevřenou pěstí. Cítil jsem, jak se mi zvedá hrudník pod nátlakem strachu a nejistoty. Tadeáš si pravděpodobně utřel slzy tekoucí z oka a rukou si podepřel čelo. Vypadal fakt v prdeli, jinak to popsat nešlo. Narovnal se, zaklonil hlavu a silně se nadechl, že jsem to zaregistroval zřetelně i já. Rukama si utíral tváře a s pohledem vzhůru se snažil zklidnit a zabránit dalším emocím. Co je to ale za emoce? Kde se vzaly tak znenadání?

Jakmile Tadeáš odložil ruce zpět na volant, rozešel jsem se vpřed. Sedl jsem do auta a nesměle mu teplý sáček podával. Tadeáš moji ruku odstrčil a zamumlal, ať si to sním. Dal se do pohybu a rozjel se z parkoviště pryč. Rádio stále hrálo, ale Towards The Sun byla ta tam.

Drobné jsem opatrně vložil zpět do přihrádky a radši se nesnažil vymýšlet, proč mě posílal pro jídlo, které nechtěl, navíc za své peníze. Nahrávalo to samozřejmě myšlence, že se mě potřeboval zbavit, aby se vypořádal s přívalem emocí. Jejichž původ jsem možná vědět raději nechtěl. Tím víc ne, pokud je zavinila jedna hloupá písnička.

Po zbytek jízdy jsem koukal z okna, aby na mě nevyjel, co čumím, nebo co se starám. Ani on už nepromluvil. Teprve když mě vyhodil na místě, kam mě vozil vždy po práci, si odkašlal, načež mi stále stejně chraptivým hlasem popřál dobrou noc a bez dalšího okecávání odjel.

Byl jsem z toho jak na větvi, ale zároveň mi mysl bez přestání utíkala k tomu dobrému, co jsem měl možnost zažít. Šimonovi jsem ten večer už nenapsal.