Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

K jiskrám

„Miki, jedeš taky?" zahulákal na svého mladšího kamaráda Mirek, za nímž jsem už seděl na motorce. Nakonec jsem souhlasil, když mi nabídl rovnou odpoledne po škole. Vlastně Tadeáš měl zrovna čas a přesvědčil mě, ať to vezmu, že chce jet taky. Vyšlo mu to, protože Mirkův kamarád ho mohl přibrat. Kam chtěli nacpat Mikuláše, to jsem si raději ani nedomýšlel.

„Jedete jezdit?" nadšeně popoběhl až k nám a já se rukama opřel o roh sedátka za sebou, abychom se s řidičem nedotýkali, dokud to nebylo nutné. Hnědovlásek s novým přívěskem na uchu o mě zavadil pohledem, ale komentáře si nechal pro sebe.

„Jo, chceš taky?" pobízel ho Mirek rukou a ten neznámý kluk, za nímž se uvelebil Tadeáš, se uchechtl. Helma mu zakrývala obličej už od začátku, ale domníval jsem se, že do naší školy nechodil.

„Dělej, Mikuláši, pojeď," poklepal za sebe Táďa a zářivě se usmál. I z těch pěti metrů jsem si všiml těch jiskřiček v jeho očích.

„Ty vole, tak jo," rozchechtal se nejmladší, „tak se smrskni."

„Proč zas já?" zabědoval tlumeně ten cizí, a co to šlo, se posunul vpřed. Tadeáš za ním a nově příchozí si pro sebe ukradl poslední viditelný kousek sedátka. Vypadalo to vtipně. Ale taky nebezpečně vzhledem k tomu, že přílbu měl jen jeden z nich.

„Protože já mám VIP hosta," poplácal mě zepředu druhej Mišík po stehně, jako by tohle všechno bylo normální. Tadeáš se na mě zadíval a usmál, což jsem moc nepochopil. Možná si nebyl jistý, jestli se mi do toho chce, a proto mě podpořil.

„Tak jedem," zavelel Mirek a jeho hlava pod skořepinou se na mě otočila, „chyť se mě a klidně si na mě lehni, pojedem trochu dýl, když vezeme Mikiho. Berem to oklikou." Zatáhl jsem sklo své helmy a přilípl se, ač se značným odporem, na tělo přede mnou. On mi poplácal po spojených rukách a už jsme vyjížděli. Nejdříve jsem se obával kde čeho, ale po pár minutách monotónní jízdy se mi začalo chtít spát. Jako fakt hodně. Vyměknul jsem a nakonec i hlavu položil na Mirkova záda. Ani mi nevadilo, že na sebe ostatní občas něco povykovali.

„Ještě spíš?" uslyšel jsem najednou zrzkův hlas a hned se zvedl. Myslel jsem, že jsem ani pořádně nepodřimoval, ale fakt, že už jsme zastavili na opuštěném parkovišti, mi nějak unikl.

„Sorry," uchechtl jsem se, slezl a už sundával přílbu.

„To si nech, ne?" ucítil jsem trochu váhy na jejím vrchu. Tadeáš se na mě smál s paží vztaženou nade mě.

„Mirek jezdí moc pomalu," ozval se jeho kamarád, „nechceš to zkusit spíš se mnou?" Poprvé mi ukázal svůj obličej. Vypadal mile, podobně jako ten blonďák z vyššího ročníku, Karel. Nicméně mé zkušenosti mě nenechaly věřit pocitům na základě vzhledu.

„Jo, jasný, přitom jsem jel celou dobu jako první a dojížděl jsi mě na semaforech," máchl k němu rukou Mirek.

„Protože jsem nechtěl Mikiho shodit!" bránil se poněkud dotčeně ten kluk.

„Tak to porovnáme! Venda půjde tam a já sem," rozsekl to Táďa a už se lepil na zrzka. Nerozhodně jsem se vydal k druhé motorce.

„Seš Vendelín, ne?" zahájil naši konverzaci a já mu to odkýval, „zajímavý jméno." Přisedl jsem si a podíval se na Tadeáše, protože jeho stroj se mezitím dal do pohybu. „Já jsem Honza."

Strávili jsme na parkovišti dobrou hodinu a já se s Honzou náramně bavil. Bylo to jednodušší než s Mirkem, kterého si nakonec Táďa ukradl napořád. Často vískal jako malé dítě. Na rozdíl ode mě se rozdováděl – mně bohatě stačila jízda na zadním kole.

Černovlasý slezl z motorky a počkal, až si Mirek sundá helmu. Pak opravdu silně ulízl rukama zrzavé vlasy, naklonil se a věnoval za tu skvělou jízdu kamarádovi pusu na čelo. Všechno jsem viděl, protože my ostatní už posedávali u koupených tyčinek na straně. Taky jsme se všichni rozesmáli a Mirek ho odstrčil. Pačesy si rychle srovnal zatřesením hlavy. Kdybych v něm stále neviděl toho parchanta, co na mě byl ze všech asi nejhnusnější, myslel bych, že je atraktivní. Zvlášť v oblečení na motorku. Ovšem takhle jsem mu to spíš zazlíval.

„Víš, že tohle nesnáším!" ukázal řádku zubů a hodil mu helmu.

„Jo, vím o tobě všechno a ty o mně nic," vysmál se mu Táďa cestou k nám. „Ani nevím, jestli někdo z vás ví mojí nejoblíbenější písničku."

„Já jo, tak počkej," přihlásil se hned Mikuláš a vyštrachal mobil. Něco na něm hledal a starší ho zkoumal pohledem, zatímco pořádal slanou tyčinku. Okolím se rozezněla melodie, kterou jsem znal z dětství. Úplně jsem na ni zapomněl!

„Dobře, máš ji správně," začal se do rytmu pohybovat Tadeáš.

„Mám přesně to video," pochlubil se mladší a už se zvedal. Pravděpodobně taky nedokázal sedět na místě, když slyšel rytmus. Táďa zpíval slova, Miki se občas přidával a spolu to pěkně rozjížděli. Dokonce i Honza se přidal. Nikdy jsem neviděl Tadeáše si užívat hudbu, bylo to vtipné a svým způsobem milé. Samozřejmě nikdo z přítomných v sobě neskrýval taneční talent, ale s kluky je prča právě proto. Nikomu ani nevadilo, že to nebyla čistá nahrávka.

„Já mám ještě jeho druhou nejoblíbenější!" křikl Honza, „jednou mi ji pouštěl!" Stihl ji najít, než Barbra Streisand od Duck Sauce ztichla. Tuhle jsem neznal.

„Jooo! Ta je skvělá!" rozchechtal se Táďa a hned počal provádět blbosti. Nebyla to špatná muzika. Navíc ho donutila strhnout ze sebe tričko a vlnit se nejrůznějšími způsoby. S myšlenkou na Šimona jsem odvrátil pohled a koukal si na ruce.

„You gotta move this!"

„Já myslel, že budete mít rádi třeba Tokyo Drift," brouknul jsem, když jejich párty skončila.

„Taky že jo!" hned se ozvali, „máme!"

„Honzo, pusť to!"