Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

ti

„Jsem doma!" křikl jsem, jak je u nás zvyklostí. Je nás dost, takže člověk ztrácí pojem o tom, kdo kam kdy šel. Přihnala se ke mně malá holčička a už mě někam táhla.

„Hádej, kdo pšijel, Vendo, Tonda a Fanda!" zašišlala po cestě a mně se rozzářily oči.

„Baru, nešišlej, je ti skoro osm, ne tři," zabrblala moje nevlastní matka, když procházela do koupelny.

„Ahoj, Mano," pozdravil jsem ji její přezdívkou – my její nevlastní děti jsme se shodly, že říkat jí mami je zvláštní, když vlastní mamku máme, takže se vymyslela tahle neurážlivá přezdívka. Všem včetně jí se líbí.

„Ahoj, Vendo," usmála se jednoduše, a zmizela kdesi vzadu.

„Čus, jak to jde?" přivítal mě Tonda, starší z mých bratranců. Totiž, naše rodina je taková složitější...

„Dobrý!" řekl jsem bezmyšlenkovitě a nechal si rozcuchat jemně vlasy, zatímco mě táta a mladší bratři vítali doma. „Co na vejšce, nemáte teď zkouškový?"

„No právě, přijeli jsme se učit domů," uchechtl se Fanda, který se roztahoval přes celý gauč. Měl v ruce nějaký odborný časopis, ale určitě ho nečetl – nebyl by v obývacím pokoji, kdyby ano.

„Můj spolubydlící je strašně hlučnej," přitakal Tonda, kterému už letos bylo dvacet tři. Pardon, ne letos, minulý rok. Už je dávno leden.

„To sis moc nepomohl," zasmál jsem se a sedl si vedle Fandovy hlavy, hned k opěrátku. Fanda se automaticky povytáhl a uvelebil se na mně a opěrátku jako v pětihvězdičkovém hotelu. Položil jsem si přes jeho hruď ruce.

„Jeho spolubydlící je magor a nikdy nespí!" křičel Ben, dvojče dívenky, která mě sem dotáhla tak kvapně, že jsem si jen tak tak stačil sundat bundu a skopnout boty. Je to zvláštní, ale asi rok a půl zpátky se dvojčatům udělala piha uprostřed pravé tváře. Jsou jako propojení. Ovšem jen oni dva, protože to jsou Maniny děti s naším tátou. Takže je to něco přes osm let, co se moje opravdová maminka odstěhovala do Kanady.

„Bene, neřvi tak," káral ho hned můj mladší bratr. Jako by ho to rušilo při hraní her na mobilu.

„Tak jdi jinam," dala si ruce v bok malá Barča a Ben se k ní přidal, že má pravdu.

„Já jsem tady byl první," bránil se Vašek naoko otráveně. Nevypadá na to, ale je hodně společenský. Většinou je v obýváku, protože se tam vždycky nachomýtne někdo další. Na druhou stranu moje sestra, taky vlastní, které je už devatenáct, je neustále zalezlá v pokoji. Je introvertní. Má z celé rodiny nejprostornější pokoj, takže není divu. My ostatní se vždycky s někým musíme dělit. Já s Vaškem, dvojčata spolu, Mana s tátou a bratranci, když přijedou domů, o gauč.

Aby bylo jasno, jsou to bratranci, ale u nás jsou považováni za bratry. Jejich rodiče zemřeli při autonehodě, což mi vždycky připadalo jako případ, který v reálném světě neexistuje. Dlouho jsem Fandu s Tondou bral za opravdové bratry, než jsem se dozvěděl, jak to s nimi ve skutečnosti bylo. Moji rodiče si je vzali do péče. Pak se narodila sestra Klára, já a bratr Vašek. Za několik let se mamka odstěhovala do Kanady za prací, ale vlastně možná i za nějakým milencem. Osobně se domnívám, že minimálně teď někoho má. Táta si pak našel Manu, trochu mladší, ale ne o moc. Nebo ji možná našel už předtím, kdoví. Už přibližně za rok Mana otěhotněla ne s jedním, ale s dvěma dětmi. Byl to zázrak, protože měla s otěhotněním problémy, přestože vždycky toužila po dětech.

Jsme zkrátka tlupa osob, co se shodou spousty náhod sešla v jednom bytě. Dobře, bratranci už žijí na kolejích, ale to proto, že se sem moc nevejdou a vzhledem k tomu, že přišli o opravdové rodiče, není překvapivé, že se chtějí trochu osamostatnit. A taky vzhledem k tomu, že už prostě mají vlastní životy, tam venku.

„Vašku," ozvala se Mana z chodby, „nechal jsi v koupelně zase věci, jdi si to uklidit do pokoje." Jmenovaný nereagoval, dál se věnoval displeji.

„Vašku, slyšíš?" přidal se táta, „stopni si to, máš tam to oblečení už půl dne." Myslím, že táta s Manou mají skvělý vztah, je krásné to vidět. Vždycky se podporují a dokáží pochopit své rozdíly. Spousta lidí s tím má problém. Včetně mé mamky...

„Jo furt," odháněl taťkovu ruku, která na něj z křesla pohodlně dosáhla. Neměl problém sedět na zemi a často sedával opřený o otcovo křeslo, protože právě oni dva trávili nejčastěji volné chvíle v obýváku.

„Nechceš něco malýho k jídlu?" starala se Mana. Poprosil jsem jí, jestli by mi něco neudělala, protože jsem už vážně hlad měl – ještě aby ne po tom dnešku. Potřeboval jsem ještě udělat domácí úkol do matiky, takže jsem se začínal vyvlékat z rodinné sešlosti, čehož si asi všichni všimli a více či méně projevili pokles dobré nálady. Díky svému věku jsem jeden z nejoblíbenějších členů rodiny. Pro děcka ještě nejsem příliš dospělý a pro dospělé zase nejsem děcko.

„Na," položila mi na stůl misku ovoce Mana a pohladila mě po vlasech, „asi za tři čtvrtě hodiny bude večeře." Poděkoval jsem a nechal ji odejít. Občas přemýšlím, jestli mi není bližší než moje vlastní mamka. Nakonec se však pokaždé spokojím s tím, že na tom není nic špatného, jelikož daleko horší by bylo, kdybych si s ní vůbec nerozuměl a musel bych ji u nás doma trpět.