Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

čtyři,

„Do toho dopisu mi maminka napsala, že ,můj otec'," naznačil citaci, „není standardní. Že je hrubej a tak. Myslím, že si sám dokážeš domyslet, jakej ještě je." Měl pravdu. Podrbal se na zátylku – mluvit tak o svém rodiči není příjemné, ať už je to oprávněné nebo ne. „Prý ho můžu mít rád, ale nemusím. Hlavně si ho nemám brát za vzor."

„Mám bejt k lidem podle ní hodnej a nemám je trestat za jejich slabosti," na rovinu prozradil a byl statečný, že dokázal takhle nepřímo uznat svoji chybu, „v tom tkví největší slabost."

„Tvoje mamka je můj člověk," usmál jsem se mírně, nejistý, jestli nepřekračuju nějakou neviditelnou mez.

„Asi jo," uznal Táďa vážně, „bylo toho tam daleko víc. Bylo tam hodně pravopisných chyb." Chvíli nastalo ticho a já přemýšlel, jaké to musí být poznat svého rodiče jen z kusu papíru s hrubkami.

„Na konci mi nechala jednu písničku, která mě má udržet nad vodou a pomoct, kdybych pochyboval. Nenapsala, o čem bych pochyboval, ale já už odpověď asi znám," zabrblal a mně v mysli vytanul jeden zvláštní večer s Tadeášem...

„Nebyla to–" vyhrkl jsem nekontrolovatelně, načež jsem se zarazil. Černovlásek se na mě pootočil a tázavým pohledem se dožadoval názvu písničky.

„Towards The Sun...?" nervózně jsem vyslovil. On sebou trhnul a už seděl naproti mně a ostře mi hleděl do očí.

„Jak to víš?!" podezřívavě si mě změřil tmavýma očima.

„Po tý akci, když jsi mě vezl domů..." naznačil jsem bez očního kontaktu a raději jsem se hned zvedl, obešel ho a mířil k zadku auta, kde mě ještě čekala nějaká práce. Podle jeho nulové reakce jsem usoudil, že mu došlo, čeho jsem mohl být svědkem.

„Nakonec se ti tam ale líbilo, ne?" ozval se mladší po chvilce, když se také vrátil k nářadí. Přitakal jsem.

„Můžeš poděkovat svýmu přítelovi," zakřenil se a něco pod jeho rukama příšerně zaskřípalo. Nechal slova doznít. „Šimon vypadá jako fajn kluk."

„Vypadá," kývnul jsem a fakt, že si Tadeáš nejspíš zjistil jeho jméno, jsem zkušeně ignoroval. Soustředil jsem se na divný podtón, který ze mě vyšel. Bylo by lehčí o mé náklonnosti k Šimonovi pochybovat, než jí zkoušet věřit.

„Není?" podivil se Tadeáš překvapeně a já přiznal, že nevím. Nastalo ticho rušené jen zvuky upravované toyoty. Přemáhal jsem vlastní jazyk, aby nic dalšího z pusy nevypouštěl. Vydechl jsem a zavrtěl nad sebou hlavou – proč tohle dělám?

„Předevčírem jsme spolu spali a on mě tam pak nechal a odešel," vyhrkl jsem a setkal se s Tadeášem očima. Jeho byly vykulené, nakláněl se, aby na mě viděl.

„Spali jako sex? Jako opravdovej sex?" skoro se až zhrozil Táďa a já se před jeho pohledem schoval. „Kdo byl dole? Ah, promiň, je to asi osob-"

„Já," připustil jsem poníženě a on zmlknul. Polkl jsem.

„No, tak to je síla... to bylo přece tvoje poprvé, ne?" ztlumil hlas a já nevěděl, jak bych se k celé té záležitosti měl stavět. Z něho čišel soucit, jako kdyby to byl on, kdo mi zacpal pusu bonbonem. Jako by právě on byl příčinou mého rozhození.

„Bylo," špitl jsem a hlas se mi na konci zlomil.

„Ale když jsme my–" zalekl se trochu a vynechal konkrétní pojmenování, „nevypadals, že by se ti chtělo." Jeho opatrnost mě utvrzovala v pocitu, že se možná něco takového stát nemělo, ne s přítelem.

„Nechtělo se mi, taky to bolelo," vyřkl jsem, jako kdyby bolest byla důvodem mé nechuti.

„Proto se ti nechtělo domů?" spojil si události časově Tadeáš. Kývl jsem hlavou. Opíral se o dveře auta, odkud se na mě přes roh vozidla díval. Byl to jakýsi kompromis mezi mou plachostí a jeho touhou vidět při konverzaci mé reakce a být co nejblíž. Vyptával se mě mnohem, mnohem víc než Šimon. Pro jednou jsem cítil vděčnost za takový přístup. Připadalo mi, že mé problémy nejsou nedůležité, když se o ně druhá strana aktivně zajímá.

„To chápu. Práce pomáhá na vztek a občas i na smutek," vyjádřil se Tadeáš vážně a pozorně mě sledoval.

„Tak to byl blbej vtip, jestli u nás nebudeš přes noc, promiň," uvědomil si zničehonic.

„Ale ne, tos nemohl vědět," mávl jsem rukou. Byl jsem mnohem víc v klidu, když jsem se mu mohl vyzpovídat.

„Hodláš to nějak řešit?" váhavě promluvil do ticha Táďa a ještě se podél auta o krok přiblížil.

„Nevím, asi jsem měl počítat s tím, že by to mohlo být takhle..." přemítal jsem, „třeba se to už znovu nestane..."

„Hele, nechci ti do toho kecat, ale zkus se na to podívat objektivně. Zranil tě. Řekni mu to. Změní se? Jo? Skvěle. Ne? Konec," poměrně rázně zhodnotil situaci.

„Nechci se s ním hádat..."

„Já o hádce nic neříkám. Jako tvůj kluk by měl pochopit, že tě tím ranil, a zkusit to napravit. Lidi se přece po sexu nenechávaj samotný. Kdyby se to stalo mně, asi bych bulel, dokud by ho nezavřeli za ublížení na zdraví," řekl ve srandě, aby odlehčil atmosféru. Jemně tím rozprášil tu ošklivou tmavou páru, jíž jsem se obklopoval. Začal mi vyprávět o nějaké své příhodě, při níž kluka, co se s ním vykousl, sprdnul na tři doby, protože mu utekl.

„Já ale nejsem takovej," usmál jsem se trochu nejistě. Tuhle stránku Tadeáše jsem nikdy nepoznal... tak citlivá, přesto stále drsná a nesmlouvavá.

„Jakej jako? Já ti přece neříkám, abys na něj vyjel, ber to jako něco, s čím se mu chceš svěřit. Taky to tak ve skutečnosti je. Pokud je správnej chlap, pomůže ti. Pokud je to hajzl, nebude ho to zajímat," uzavřel to a mně se zdálo, že mi nemůže rozumět. Zvažoval jsem to, ale srdce je komplikovanější a Šimon je můj kluk...