Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

Devět

Tadeáš se pozdravil s nějakým klukem a já zmizel na chvíli v pozadí. Teprve na cestě sem jsem si plně uvědomil, jakou pitomost jsem udělal. Vždyť jsem sem vlastně vůbec nechtěl. Na druhou stranu jsem byl rád, že se černovlásek nechoval ošklivě. Po příjezdu mi do ruky strčil plechovku nealka a odešel někam s kužely v ruce, takže jsem nemusel pomáhat s přípravami. Překvapilo mě taky jeho auto. Nikdy předtím jsem ho neviděl – to bych si pamatoval. Byl to japonský nissan silvia s15, původně bílé barvy. Vypadal luxusně už ze staré fotky, kterou mi Tadeáš ukázal, přestože byl tehdy ve špatném stavu. Ovšem co s ním provedl tenhle mistr, vedlo k něčemu ještě lepšímu! Bylo to úchvatné vozidlo, nablýskané. Pyšnilo se mnoha barvami, ale převládala jen jedna, takže celkový dojem nepůsobil přeplácaně. Prý šlo o auto určené pro driftování, což Tadeášovi vyhovovalo. Měl ho od svých třinácti a dle jeho slov s ním tak trochu vyrostlo. Tvrdil, že to není jeho „dejlina", že si ho nechává pro zábavu. Jinak nejčastěji jezdí s auty z opravny, protože nemá žádný jiný důvod kamkoliv jezdit.

„Ne, dneska jsem přitáhl jen Keksy," opřel si ruku o Tadeášovo rameno vysoký brunet a ukázal kamsi za sebe. Spatřil jsem starší auto, zařazené mezi ostatními, ovšem s otevřenou kapotou. Některá auta se holt nechlubila tolik vzhledem jako výkonem. Na SPZ bylo napsáno „123:KEKSY". Bylo to kreativní. Spousta aut vynikala zvláštní poznávací značkou. Viděl jsem auto zprava fialové, zleva bílé s textem „TH3:ROYAL", černé auto „JON:BLACK" hned vedle modrého „JOE:BLUEY", i jednoduché „JAN:KUPIK". Zachytil jsem taky dvě lamba – „THE:LAMBO" a „THE:PERFO". Jedno bylo bílé, druhé žluté. Jeden fialový ford vyzíval nápisem „BET:MONEY" a v určitý moment kolem něj na parkoviště projíždělo „DRZ:ZOBAK". Jedno fáro se doslova třpytilo a na zadku mělo „IAM:SPEED". Poslední a další z těch, co mi na tváři vykouzlily úsměv, byla SPZ „333:SMILE". Líbila se mi i Tadeášova značka. Možná díky ní mohl mluvit o fanoušcích. „SUP:ACOOL" ho stejně jako nepřehlédnutelný vzhled káry odlišoval.

Nahnul jsem se vpravo a přes rameno dítěte koukal na škodovku. Byla značně pochroumaná a měla na škrábancích křížky z náplastí. Na okénku byl papír s nápisem „Musíme to opravit :(". Bylo to svým způsobem roztomilé, sourozencům by se to určitě líbilo. Zvedl jsem telefon a několikrát úkaz vyfotil. Už za první dvě hodiny v galerii fotek přibylo víc obrázků než za poslední rok. Jeden z těch mnoha ukazoval můj obličej. Usmíval jsem se trochu křečovitě, protože to bylo narychlo a proti slunci, ale přece jsem Šimonovi poslal, o co žádal. Mohl jsem se klidně sbalit a zase odjet domů. Vlakem možná tak. Napadlo mě, že jsem si nesbalil víc jídla než banán a dvě sušenky. Jednu jsem navíc ukradl z Vaškovy hromádky...

„Bacha," odstrčil mě najednou někam Tadeáš a já sledoval chlápka v kabrioletu, jak mě častuje prostředníčkem, zatímco se davem snaží prodrat na své parkovací místo. Za ta si, jak jsem pochopil, museli návštěvníci platit. „Hajzl."

„Hele, starty začínaj asi za dvacet minut," pokračoval v konverzaci a pustil mé zápěstí, „jdu se ještě pozdravit s Mirkem, jdeš taky?" Jeho kamarád, vlastník Keksy, zavrtěl hlavou a stručně se omluvil, že musí koupit pivo pro kámošku, dokud nejsou fronty. Rozloučili se a Tadeáš na mě kývnul, ať jdu s ním.

„Dobrý, já se půjdu podívat tam dozadu," ukázal jsem opačným směrem, ať už tam bylo cokoliv, „nepotřebuju se zdravit s tvejma kamarádama."

„Oukej, tak v celou sraz u auta, jo?" obešel trapnou situaci Tadeáš a zmizel v davu. Pomalu jsem se rozešel někam, kde jsem tušil vozidla, která jsem ještě neviděl. Připadalo mi, že snad polovina účastníků dorazila na akci pozdě, ale následně jsem zjistil, že řada z nich jen zkysla ve frontě, než se dostali na své místo. Prohlížel jsem si vymazlené stroje a doufal, že ještě narazím na SPZ s nějakým významem. Našel jsem jen jednu – „RET:ARD69". Pak už bylo načase se vrátit za Tadeášem a modlit se, že s ním nebude Mirek.

Byl tam. A taky tam byl Mikuláš. Chyběl už jen Karel. Zrzek držel v ruce helmu, takže jsem kolem začal hledat motorku. Nenašel jsem ji, ale i dle jeho oblečení se dalo soudit, že přijel na ní. Nevěděl jsem, že uměl něco takového ovládat. Bylo mu vůbec osmnáct?

„Hoši, není to Venda?" nadšeně na mě ukázal Mikuláš, když jsem se neochotně blížil. Mirek se na mě ušklíbl a i Tadeáš se uchechtl.

„Je tady se mnou," uvedl věci na pravou míru a schytal dva udivené výrazy, na něž odpověděl myknutím rameny, „no co, pracuje u mě, tak jsem ho vzal."

„Není už celá, že je tady?" podíval se na mobil a v tu stejnou chvíli se z reproduktorů zase ozval jeho otec. Poprvé jsem ho viděl čistého, upraveného a jeho obličej jako by se otevřel světu a vítal ho milým výrazem. Zval nás k dráze, abychom nepropásli první starty. Kluci se hned rozešli, já se držel kousek za nimi. Tadeáš několikrát zkontroloval, že jsem se jim neztratil, jako kdyby za mě nesl zodpovědnost, ale jinak jsem se vyhnul veškeré pozornosti. Ulevilo se mi, když se od nás Mirek odpojil a běžel za vysokým klukem s černou kšiltovkou, a ještě víc vhod mi přišlo, že se Mikuláš zdejchnul s tím, že na konci trati je nejlepší podívaná.