Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

vysmějou.

Vyšel jsem z krámku a usmíval se pro sebe. Šimon, jak se expert na brambůrky jmenoval, se ke mně choval nejlépe z všech z nové školy. Vypadal, že stojí o přátelství se mnou, čehož jsem si vážil, ačkoliv jsem někde hluboko v sobě cítil přicházející zradu. Bylo by až moc idylické, kdyby v tom nebyl nějaký háček.

„Jsi první, kdo se mě zeptal, jestli může něco na dluh ukrást," uchechtl se, „a navíc jsi z toho zločinu vypadal víc v prdeli než já." Peníze uklidil, obešel pult plný sladkostí a opřel se o něj v těsné blízkosti. Chvilku jsme se na sebe jen tak usmívali, než začal mluvit. Vyptával se mě, co mám s těmi kluky z céčka a čím jsem si zasloužil jejich pozornost a čím ten monokl. Nejdřív se mi nechtělo mu odpovídat, ale nakonec si mě získal svým klidným přístupem. Nenavrhoval žádné změny, nezesměšňoval mě, nic. Dal mi najevo, že rozumí a více to už nerozebíral. Když byla chvíle ticha moc dlouhá a ani jeho milý úsměv ji nezachránil, řekl jsem, že už půjdu. Rozloučil jsem se s ním a mířil domů.

Moc daleko jsem se nedostal, protože jsem za nějakým hřištěm zpozoroval povědomý účes. Černou patku. A vedle ní se směrem ke mně nesly i hnědé vlnité vlasy. Do očí mi bilo Mikulášovo ověnčené ucho. Měl na něm hned tři náušnice. Nemohl jsem jinam než tam nebo zpátky, tak jsem začal hledat únikovou cestu. Vycouval jsem z uličky tvořené dvěma paneláky, ale za ní také nebylo kam se schovat. Ať bych vybral jakoukoliv cestu, určitě by si mě všimli. Nikde nebyl pořádný roh a já hlavně ani neměl ponětí, kam oni míří. Než jsem se rozhoupal, zahlédl jsem je, jak se blíží, a rychle se dostal ke dveřím večerky. Zavřel jsem za sebou a zaplul mezi regály. Šimon mě neviděl, protože u kasy nebyl. Chvíli jsem čekal, co se bude dít, a přemítal, jak dlouho dvojici bude trvat, než dojdou do dostatečné vzdálenosti. Bylo nepraktické, že jsem neznal jejich pozici. Kdyby se jen někde zastavili, mohl bych jim vběhnout přímo do náruče.

Najednou zvonek u dveří zacinkal a zvenku se ke mně donesly jejich zvučné hlasy. Vzdálil jsem se k opačné straně obchůdku a se srdcem z nějakého důvodu až v krku se modlil, aby nešli zrovna ke mně. Slyšel jsem, jak míří do první ze tří uliček trochu dozadu a sám jsem se tedy posunul ke středu třetí uličky. Byl jsem přikrčený, ale když jsem zvedl hlavu, setkal jsem se s Šimonovým pohledem. Vycházel ze zákoutí skromného obchůdku a v ruce měl nějaké krabičky. Asi barvy na vlasy. Automaticky vzhlédl ke stropu, načež k němu ukázal. Posledně jsem vůbec nezaregistroval, že by tam byla zrcadla. Bylo to vychytralé. Neviděl jsem tam kluky, ale měl jsem aspoň jistotu, že tam oni nemohou vidět mě.

Jejich kroky se posunuly do druhé uličky a já si se Šimonem vyměnil vyděšený pohled. Tedy ten můj byl vyděšený, Šimon jako obvykle nedával příliš najevo nejistotu. Vypadal vlastně docela dobře, jako že ač zatím nehnul ani malíčkem, má všechno pod palcem.

S pohledem ke stropu mě gestem pobídl, abych šel za ním. Využil jsem momentu, kdy se nepřátelé chechtali opravdu hloupému vtipu, a rychle za ním naklusal. On mě pouze rukou navedl do velmi stísněného prostoru, do něhož mi potichu otevřel dveře. Nevím, jak to dokázal, protože to dělal zády ke klice a skenoval při tom stále stejné místo na stropě. Vešel jsem dovnitř a on za mnou zavřel. Byla to jakási chodbička a nastala v ní úplná tma. Byl jsem zticha a čekal, co bude dál. Neměl jsem šanci uhodnout, co přesně se dělo, protože jsem skoro nic neslyšel. Přesto jsem pochopil, že jim Šimon něco nabízí. Zajímalo mě, jestli je to součástí jeho obchodní taktiky, když komunikaci se zákazníkem použil předtím i na mě.

Za chvíli jsem slyšel kroky a dveře se otevřely, čímž mě dočasně oslepily. Jakmile jsem se rozkoukal, viděl jsem Šimona s ukazováčkem přiloženým na rtech, jak zavírá a hned nato rozsvěcí. Myslel jsem, že mi jde něco říct, ale on přišel z jiného důvodu. Natáhl za mě ruku, což nás v tak úzkém prostoru donutilo se na sebe skoro nalepit, a poté z hřebíčku sundal klíčky. Zacinkal mi jimi před očima a usmál se tím přívětivým úsměvem. Zašeptal, ať tu ještě počkám, a zmizel do večerky. Rozhlédl jsem se kolem a viděl jen minimum věcí. Dva hřebíčky – jeden teď prázdný, druhý s klíčem. Na zemi byl kbelík s několika papírovými odpadky a tyč, opřená vedle dveří. Pak už jen vypínač a na konci chodbičky uzoučké schody kamsi nahoru za roh. Neodvážil jsem se tam slídit, zůstal jsem stát na místě. Vypadalo to tam jako v nějaké chodbě do bunkru, kde vás budou mučit, dokud neprozradíte vše, co víte, a dokonce i to, co nevíte.

„Promiň, potřeboval jsem jim vzít něco ze skladu," omluvil se Šimon a znovu mne skoro objal, aby klíčky vrátil na místo. Pak mě pustil ven. Poděkoval jsem a trochu nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou.

„Řekl bych ti, že to máš u mě, ale asi nemám co ti nabídnout," uchechtl jsem se. Byl jsem z něho trochu nesvůj. On jen zavrtěl hlavou, že to není potřeba.

„Bude stačit, když se zase někdy stavíš," usmál se upřímně, což ve mně vyvolalo smíšené pocity – jen ty pozitivní.

„To se neboj, určitě ti sem půjdu zase někdy krást chipsy," pokusil jsem se o vtip, který v mé hlavě zněl o poznání lépe. On se i přesto zasmál a po druhé jsme se rozloučili.