Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

Domů

Protože nám ráno odpadly jazyky a já neměl kam jít, sedl jsem si na lavičku, že budu sledovat něčí tělocvik. Ovšem na hřišti jsem spatřil Tadeáše. Svlékal si zrovna tričko stejně jako ostatní z jeho třídy. Někteří se pyšnili více svalstvem, někteří méně, ale já z nějakého důvodu nedokázal sledovat nikoho jiného než jeho. Rozeběhl se a povídal si s nějakým spolužákem. Viděl jsem jeho vlasy poskakovat mu na čele, jeho oči, když se podíval mým směrem. Jeho kůže se za běhu otřásala, ale ne příliš, jelikož ji držely svaly. Nohy odrážející se od země silně ale s jakousi ladností, jemností... Pohyb jeho tělo učinil nádherným. Díval jsem se jeho směrem jako divák v divadle, jako kdyby souhra jeho paží, nohou a trupu bylo to nejúžasnější představení.

Pak jsem se ale zarazil. Přistihl jsem se, jak s pozitivním nádechem vzpomínám na naši společnou noc. Sklopil jsem pohled ke svým nohám a vyčítal si lidský chtíč a zvědavost. Vyčítal jsem svým očím, že neosleply vůči zbytku světa, když jsem se dal dohromady se Šimonem. Vyčítal jsem svému srdci, že překotně bubnovalo do mé hrudi, ačkoliv by nemělo. Vyčítal jsem své kůži, že mě nechala znovu cítit ten něžný dotek, jako by mě Tadeáš laskal. Vyčítal jsem svému mozku, že nezabránil naivním pocitům...

.

„Dej si klidně přestávku už teď," houkl na mě Tadeáš, mizeje ve dveřích. Otřel jsem si zpocené čelo a prohrábl vlasy. Sedl jsem si na židli pod knihovničkou a zjistil, kolik je hodin. Rozklikl jsem fotky v mobilu, když na mě vyskočilo upozornění. Sledoval jsem vzpomínky z různých dat, které mi aplikace připravila. Mezi těmi nejnovějšími bylo auto s papírem „Musíme to opravit :(" a já se pousmál. Sourozencům se zrovna tohle opravdu moc líbilo. K nejstarším fotkám naopak patřil obrázek mě s dvojčaty po bocích, jak sedíme na gauči. I já byl tehdy malý špunt.

„Co děláš?" zeptal se zvědavě a nakoukl mi přes rameno na displej. Ukázal jsem fotku, jíž jsem míjel, a ukázal mu na ní sebe, bratrance Fandu a sestru Klárku. On se usmál. „Jak to, že je vás vůbec v rodině tolik? Tvoje máma vypadá mladě."

„Není to moje máma," uchechtl jsem se, „je nevlastní." Automaticky jsem se pustil do vypravování. Že ti dva starší kluci z obýváku nejsou moji bratři, že jejich rodiče svět opustili skrz autonehodu. Že taťka s mamkou měli Klárku, mě a Vaška a pak se mamka odstěhovala. Teď žije v Kanadě a možná s milencem. A od té doby že je u nás Mana a dvojčata jsou její práce.

Táďa vypadal, že mu svitlo. Možná mu to vrtalo hlavou už déle. Na oplátku mi pověděl o své rodině. Jeho „maminka" otěhotněla, možná proti své vůli. Překvapilo mě to oslovení, ale cítil jsem v něm tu hluboce zakořeněnou lásku dítěte k matce. Já taky občas mamku bral jako maminku, ačkoliv mi už nebylo pět. K některým věcem člověk holt musí nebo chce přistupovat šetrně.

„Dítě nechtěla, takže mě dala tátovi," pokračoval a bylo na něm vidět, že si nic z toho samozřejmě nepamatuje, „nechala mi jenom dopis, celkem dlouhej. Byl k osmnáctinám, ale já ho otevřel dřív." Posadil se do tureckého sedu přede mě a opřel se zády o mé holeně. Měl jsem ho upozornit, že s ním nechci být v tak těsném kontaktu, ale neudělal jsem to.

„Není to moc dávno," řekl s úsměvem na tváři, „bylo to v ten den, kdy jsme se pohádali." Překvapilo mě, že něco tak důležitého zavinila moje přítomnost v jeho životě, ale na druhou stranu jsem pochopil, proč se ode mě Tadeáš obrátil zády. Musí být lehčí mluvit upřímně, když nevidíš druhému do očí.

„Ve škole?" zeptal jsem se nejistě, „když sis na mě zjistil, proč mě vyhodili z minulý střední?" On zavrtěl hlavou.

„Ne, tady v garáži, před tou akcí," uchechtl se nesměle a díval se do svého klína, kde si pravděpodobně hrál s prsty nebo kalhotami. Kývl jsem si pro sebe.

„Proč jsi tam vůbec nakonec jel?" otočil se na mě a opřel se proto o má kolena. Moc se mi do toho nechtělo, ale prozradil jsem mu pravdu – tu se Šimonem v hlavní roli. Nerad bych mu lhal. Cítil jsem kolem sebe dusno tvořeno studem.

„To jsem si nemyslel, že na tom budeš tak špatně teda," zavtipkoval Táďa a obrátil se mi zase zády. Nedokázal jsem odhadnout, jestli se ho dotklo, že jsem tam jel jen z nutnosti.

„Proč jsi ten dopis otevíral zrovna po týhle hádce?" odbočil jsem raději a vrátil se k jeho vyprávění. Já osobně bych to za hádku nepovažoval, protože jsem si nic z toho osobně nebral, ale viděl jsem důvod, proč to černovlásek chápal jinak.

„Protože jsem si nebyl jistej, co dělám špatně," svěřil se a sám od sebe se rozhodl mi povědět ještě víc. Nedivil jsem se, že měl po tak upřímné kritice pochyby – každý s určitou dávkou sebereflexe by je měl. Cenil jsem si, že mě považoval za důvěryhodnou osobu a neschovával přede mnou ani něco tak zásadního pro jeho existenci. Bral jsem jako svoji zodpovědnost naložit s jeho tajemstvím rozumně a uvážlivě.