Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

v jeho

Protáhl jsem si po ránu ztuhlé ruce a promnul oči. Převalil jsem se na druhý bok a podíval se na Táďu. Uvolněně vydechoval, mezi rty se mu rozevírala drobná mezírka. Spal s tričkem, nejspíš abych se nebál, že „mě přetáhne". Stejně mu koukalo celé břicho, a dokonce i kus hrudi. Nedivil jsem se, ruce měl rozhozené tak nemožně, že musel v noci ochrnout, aby ho to nebolelo. Asi se jimi přitáhl k čelu postele, protože trenky se mu posunuly výrazně níž. A zpod těch trenek mu na levém, vzdálenějším boku vylézalo... tetování. Tetování? Jak to, že jsem ho nikdy neviděl? Neměl jsem o něm ani páru. Podepřel jsem se na rukou a podíval se blíž. Půlka černého nápisu byla přece jen zahalená. Slova „Dare and" těsně nad nějakou jizvou byla vytrčenou pánevní kostí zdeformována. Bylo to opravdu velmi nízko napsané, asi proto jsem si toho nikdy nevšiml.

Zamrkal jsem a rychle se odsunul dál. Bože, koukal jsem na to až příliš zblízka a příliš zaujatě! Přetočil jsem se zády k němu a pokusil se zavřít oči.

„Táďo?" oslovil jsem ho u snídaně a on od misky s kaší zvedl hlavu. Oči rozevřel jako nějaké štěně.

„Hm?" zamručel tázavě a narovnal se.

„Ty máš tetování?" zeptal jsem se opatrně. Sakra, bylo by méně nápadné, kdybych k tomu tetování přidal „nějaké". On se usmál.

„Tys ho viděl?" uchechtl se roztomile.

„Jenom kousek," přiznal jsem a podrbal se na zátylku.

„Je to už starý, začíná se rozpíjet," vyhoupl se beze všeho na nohy a obešel stůl, abych pořádně viděl. Jelikož triko zahodil hned, co vstal, stačilo jednou rukou stáhnout trenky. Přečetl jsem si nápis. Dare and catch me. Catch me opisovalo jizvu zezdola. Podíval jsem se jen velmi krátce, aby to nebylo podezřelé. On si toho ale nejspíš ani nevšiml.

„Sorry, jsem chlupatej," uchechtl se a lehce pleskl gumou o kůži. Zmínil jsem se už, že to tetování neměl úplně vysoko?

„Kdes k tomu přišel?" odvedl jsem řeč, protože jsem si ani žádných dramatických chlupů nevšiml – nestihl jsem to svým uspěchaným pohledem.

„Bylo mi asi čtrnáct," rozpovídal se cestou na své místo, „už ani nevím, kvůli čemu to bylo, ale pohádal jsem se s tátou. Tenkrát jsem sebou jebnul o stolek, když mě strčil. Ještě ten měsíc jsem šel s jedním kamarádem na tetování. Stala se z něho fetka, takže se už teď spolu nebavíme, ale ten nápad mi vnuknul on. Je to mířený na tátu, ale teď už to tak nevnímám. Vlastně si nejsem jistej, jestli to dává smysl, co tam mám napsaný. Občas mi to zní divně." Potichu jsem poslouchal a jedl. To všechno pro něj bylo podivně typické. Mé osobě to bylo naopak cizí. Přišlo mi to dost hrozné, celá ta představa.

„Aha," zamumlal jsem, protože jsem netušil, co odpovědět. To mě mrzí? To je hustý? Aspoň, že to máš spojené se vzpomínkou? Vzpomínkou, jak letíš na roh stolu?

„Přemejšlel jsi někdy nad nějakou kérkou?" optal se mě se zájmem.

„Co když už nějakou mám?" ušklíbl jsem se a on na mě hodil zvláštní pohled.

„Nemáš," ušklíbl se nazpátek a mně došlo, že ze mě viděl už naprostou většinu.

„Leda bys měl třeba usměváčka na prdeli," rozesmál se a já se k němu přidal. Od pasu nahoru mě znal. Od trenek dolů jakbysmet a pod nimi zepředu taky. Zbýval zadek.

„Pravda. Ne, asi se nechci tetovat," ustoupil jsem zamyšleně a on přikývl.

„A co piercing?" napadlo ho. Pokrčil jsem rameny.

„Já myslím, že tenhle ti sluší, ale divím se, že sis ho nechal," nechápavě se na mě podíval.

„Taky se divím," vyhnul jsem se odpovědi. Oba jsme se pustili do jídla a chvilku byl klid.

„Myslíš, že by mi slušela černá barva vlasů?" vyhrkl jsem nekontrolovatelně a bylo znát, že mi na tom záleží. Nechtěl jsem se ptát, abych pak neporovnával jeho odpověď s reakcí svého přítele. On se na mě zadíval a oskenoval si celý můj obličej.

„Já myslím, že by ti slušela, ty si ji chceš dát?" zhodnotil nakonec a stále si mě prohlížel.

„Ne, já nevím, asi ne," zpanikařil jsem zničehonic.

„Proč ne?" mykl obočím.

„Musel bych si to rozmyslet, nikdy jsem to vyloženě neplánoval," zakvedlal jsem rukou ve vzduchu, že to nestojí za řeč, „a musel bych to ještě probrat se Šimonem."

„Proč?" ubíjel mě jednoduchými otázkami. Nejsem si jist, jestli to náhodou nedělal schválně, pokud ucítil, že mu na tom něco nehraje.

„On si myslí, že by mi to neslušelo," zaplnil jsem si ústa poslední lžící kaše, abych se neprořekl, že mi to zakázal.

„Jo tak," protáhl Táďa, „tak kdybys chtěl, já bych tady někde měl ještě černou mít, jednou jsem to kupoval pro Káju."

„To je dobrý, ale děkuju," zavrtěl jsem hlavou a pokusil se představit si blonďáka z vyšší třídy s černou na vlasech. Na stranách se nechal zastřihávat trochu víc, což připomínalo mullet. I když jsem to neviděl rád, slušelo mu to. Ovšem v černé...?