Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

očích...

„Nee, můj úkol zůstal doma!" zahalekal jsem na Matyho, který od učitelského stolu kráčel klidně k naší lavici.

„A jejda, to vypadá na pětku," syknul a přisedl si. Strčil si do pusy druhou půlku meruňky a svačinovou krabičku zabalil zpět.

„Jak to? Ještě zítra to přece přijme, ne?" nadějně jsem se obhajoval. Vždycky to přijímá i později.

„Jo, ale ty tady zejtra nejseš," uchechtl se Maty. V mém výrazu muselo být jasně čitelné zmatení. Jak by to mohl vědět?

„Nekoukej na mě tak, ani já tady nejsem. Nikdo ze třeťáku," křenil se s pohledem do mé tváře. Občas jsem si připadal trochu natvrdlý.

„Počkej, co?"

„Jedeme k vodopádu, ne snad?" pokrčil rameny a stále se usmíval mému zpomalenému myšlení. Polkl sousto a napil se.

„Jo, to už je zítra?" zamumlal jsem zaraženě a snažil se v paměti odhadnout, jestli můj průměr z matiky ustojí špatnou známku, nebo ne. Zjistil jsem, že leda ve snu. Takže jsem po hodině za učitelkou pelášil, jestli by mi to nedovolila přinést jindy, že jsem to zapomněl doma. Byla hodná a mávla nad tím rukou.

„Přineste to, až se zase uvidíme," usmála se na mě a zapadla do kabinetu, než jsem ji stihl poděkovat. Nikomu nedávala špatné známky na vysvědčení – to tvrdila Hana, když jsme se ještě bavili. A co se týkalo mého vysvědčení, opravdu jsem takové učitele potřeboval. Jako tu sůl.

Sjížděl jsem elektronickou žákovskou očima a hádal své známky na vysvědčení. Minulou středu se za mnou stavila třídní, že se o mně bavili na poradě. Dost mě to vyděsilo, aby taky ne. Shodli se, že se mi pokusí pomoct – přihlíželi k různým faktorům. Moje nechtěná návštěva pana ředitele, zhoršení mých známek oproti začátku roku, že jsem dával pozor v hodinách (většinou) a že kde to šlo, jsem se průměry zlepšit snažil. Všimli si prý, že úkoly jsem plnil, akorát v testech jsem zaostával – od určité doby.

Postupně si mě jeden učitel za druhým volali po hodinách a diskutovali se mnou o mých možnostech. Ze základů společenských věd mi vycházela trojka, díky té práci na Freuda. Biologie balancovala na hraně mezi dvojkou a trojkou, učitelka se nade mnou slitovala a prostě mi nechala tu lepší. Fyzika se mi naopak klaněla spíš k trojce, s tím bych nic nenadělal, ani kdybych se rozkrájel. Chemikář se mě zeptal na pár otázek z tématu, jejž jsem si zvolil a tím to nechal plavat. Samozřejmě jsem si vybral tu kapitolu, kterou jsem uměl z minulé střední perfektně. Češtinářka mi nabídla buď sloh, nebo pravopisné cvičení. Dal jsem šanci pravopisu a získal těsně trojku. No a matematika... v té mě mimo jiné čekala ještě oprava testu. Pokud by se povedla, věnovala by mi paní učitelka trojku, přestože bych k ní průměrem nedosáhl.

Spočítal jsem, že ze svých budoucích pěti trojek, pro něž jsem se modlil od rána do večera, jsem musel vytáhnout tři z nich ze čtyřky a jednu z pětky. V mých očích se to odráželo jako docela úspěšné nakopnutí. Sám pro sebe jsem se zeširoka usmál nad tím skvělým výkonem. Byl jsem na sebe pyšný – trojky se dají svést na ten přechod mezi školami, ale horší známky už moc ne...

Otevřel jsem chat s Táďou a rozepsal zprávu, v níž jsem se mu patřičně pochlubil. Pak jsem se však zarazil a text smazal. Nemohl jsem mu psát něco takového, vždyť by nás to dostalo do trapné situace. Tak jsem podobnou zprávu napsal Šimonovi. Nebylo to ono, ale chtěl jsem se někomu pochlubit, tak to muselo stačit.

On odepsal jen „Pěkný". Moc se mi to nelíbilo, tak jsem se ho zeptal ohledně zítřejšího výletu. Napsal, že jede a že si sedneme spolu. Souhlasil jsem a přidal i to, že se těším. „Taky" jsem si jen přečetl a rychle si šel najít jinou zábavu, abych nemusel čelit pochybným myšlenkám. Asi jsem si příliš zvykl, že mě ve všem Táďa podporuje a zajímá se. Ostatně moje rodina také není zrovna taková, že by se nedoptávala na detaily... Musím respektovat, že ne každý se mnou chce sdílet vše, co jemu nebo mně přijde do života.

„Čus," přisedl si ke mně na obědě Matyáš a krátce se setkal zrakem s Táďou. Někdy jsme spolu dokázali být dlouho potichu a vůbec nic neřešit. Se Šimonem jsme ticho obyčejně vyplňovali polibky nebo hlazením. „Víš, jak jsem ti říkal o těch kamarádech z déčka?"

„Jo," vzpomněl jsem si na konverzaci pár dní zpátky.

„Myslel jsem, že bych vás zejtra seznámil, chceš?" navrhl s úsměvem a já ucítil Tadeášův pohled na svém profilu. Nezmínil jsem se před ním o novém kámošovi.

„Klidně, jestli je to v pohodě," kývl jsem. Dva z nich hráli hokej stejně jako Matyáš a ti ostatní ho znali přes ně. Táďa do sebe nalil zbytek skleničky a odnesl tác. Myslím, že uznal za vhodné nám dát prostor pro sebe. Nevypadal nijak naštvaně nebo otráveně a při odchodu z jídelny na mě krátce mávl.