Šikanátor, aneb proč hořký život neosladit nevinnou legrací?

osm,

Přitáhl jsem mezitím spoiler na zadek a po prohlédnutí ho položil na zem. Nevěděl jsem, že se takové věci na auta vážně montují. Promiňte ale na fábku? Starou? Dobře, Tadeáš ji tu a tam ještě lakoval a zlepšil její vzhled, ale pořád to bylo poměrně staré auto. Tvarem nevzhledné.

„Proč chce ten majitel spoiler a křidýlka na tohle auto? Proč si radši nekoupí nějaký lambo nebo něco?" zeptal jsem se nahlas a Tadeáš se podíval na kus plastu.

„To tě nemusí zajímat," zamumlal jakoby podezřívavě.

„Proč ne? Mně to přijde zbytečný. Mohl by svoje peníze investovat do novýho auta," rozhodil jsem ruce.

„Tys mě vůbec neposlouchal, ne?" zvedl na mě obočí, „tuneři rádi dělají ze špatných aut dobrý nebo hezký auta. Některý to holt uměj hůř, jak jsem ti zrovna řekl, a některý líp." Ukázal na sebe a protáhl se, až mu vystoupla žebra. „Jestli chceš, vezmu tě na akci, kterou pořádá můj táta. Je to pozítří. Tam uvidíš, o co těm lidem jde."

„Dobrý, asi to nepotřebuju vidět," mávl jsem rukou, „ale nechápu, proč mi prostě neodpovíš. Pořád mluvíš jenom o tunerech. Děláš v nich rozdíly, ale mně přijdou všichni stejný." Plácal jsem páté přes deváté, protože jsem si nebyl jistý, jestli mi vlastně odpověděl, nebo ne.

„Čus, sorry, kluci, jenom si tady vezmu nějaký nářadí," objevil se v těžkých dveřích mladík s vypracovaným tělem. Jako já jsem měl tělo v pohodě, Tadeáš ho měl svalnaté, ale tenhle... tenhle týpek mohl dělat modeling! Zahrabal v šuplíku a něco si pobral. Pak se ještě vytáhnul ke knihovničce, pod níž seděl Tadeáš. Ten dal rychle nohy od sebe a posunul se na židli dozadu. Sjel namakanou hruď a pekáč buchet rozpačitým pohledem, načež se úkosem podíval na mě. Hned zase uhnul a směřoval zrak jinam. Všude, jen ne na ty svaly nebo na mě. Pan Model se znovu mile omluvil a zmizel vně místnosti.

Opřel jsem se s šibalským úsměvem o stůl a sledoval pobaveně Tadeášovo počínání. Celý zrudnul, několikrát polknul a pažemi se objal, aby mohl předstírat, že se škrábe na rameni. Zanevřel jsem nad odpovědí na svoji otázku a do hodiny jsem ji dostal. Jako na zavolání.

„Sympaťák," poznamenal jsem s pozvednutým koutkem. Tadeáš ze sebe vydoloval neurčité hm a snažil se zmizet z povrchu zemského. Bylo to k popukání. Pak mi ho ale bylo trochu líto, tak jsem navázal na předešlou debatu. „Počkej, tak tys mi řekl, že mě to nemusí zajímat, a pak jsi mi odpověděl? Co si z toho mám vzít?"

„Že tuneři rádi upravujou auta, co už maj," napojil se vděčně, ovšem stále trochu zahanbeně Tadeáš na novou vlnu. „I kdyby si koupil lambo, musel by ho upravit."

„Aha. Tak nevím, proč vždycky děláš takový tajnosti, když to je úplně jednoduchý," zavrtěl jsem hlavou. On si prohrábl vlasy a chvíli jen mlčel.

„Řeknu ti tu tajnou část, ale nesmíš ji nikomu vyžvanit," pohodil ke mně hlavou a já nakrčil obočí. „Když to vyžvaníš, prásknu na tebe ředitelovi, že děláš problémy, a všem vykecám, za co tě vyhodili ze školy."

„Jasný," svolil jsem bez mrknutí oka. Umím držet jazyk za zuby.

„Oukej," založil si ruce na prsou, „tak tenhle týpek si u nás objednal něco, co je zakázaný. Ty nový blatníky přečnívaj a na světelný rampy, který jsem mu instaloval včera, by taky mohl u poldů pěkně doplatit. Trval na ostrých křidýlcích, kterýma by mohl ohrozit ostatní účastníky provozu. A navíc má kola, co nesplňujou rozměry v jeho technickým průkazu. Jestli ho někde chytnou, tipnul bych mu několik tisíc pokutu a zákaz činnosti na... sedm měsíců?" Po vyjmenování všech těch špatností udělal pomlku, abych to vstřebal.

„Táta má docela byznys. Tříská prachy ze srazů a opravny aut, ale s radostí vyhoví i těmhle zákazníkům. Díky velkým penězům si může dovolit prvotřídní kvalitu a klidně i nějaký to sponzorování, tak jako v naší škole. Tenhle spoiler vypadá celkem běžně, ale je z karbonových vláken. To je něco pro fajnšmekry," usmál se pyšně. Začínalo mi to pomalu dávat smysl... Spojil jsem si hned několik situací, při kterých jsem se nejspíš i já podílel na tvorbě něčeho, co odporuje předpisům. Zároveň mě to ale svým způsobem přitahovalo, protože výsledek byl parádní a výkonný.

„Když se mnou pozítří pojedeš, ukážu ti svoje vlastní auto," pokoušel se mě navnadit a chlubil se, „mám už pár fanoušků a to na něm není nic, co by neprošlo technickou."

„A to tam nemáš s kým bejt, že zveš mě?" uchechtl jsem se. Že by až tolik stál o moji přítomnost?

„Ne, Míra, Miki i Karel tam budou jako každej rok," vyjmenoval s jistým nadšením, „ale tys tam nikdy nebyl."

„Aha, tak v tomhle případě o to ani nestojím," semkl jsem rty s úsměvem. Bylo naivní si myslet, že by to tam mohla být zábava. „Nechceme to už dodělat, abych mohl domů?"

„Co ti na nich vadí?" nevzdával se jednoduše Tadeáš a šel přidělat ten spoiler, „budou tam mít zase jiný kámoše."

„Mám ještě něco udělat?" ignoroval jsem řeči o té akci.

„Jo, ty šrouby, prosím," ukázal na kapotu a já si konečně vzpomněl, co bylo to poslední, co mi předtím říkal. „Myslel jsem, že bys o to stál, když se tady tak nadřeš."

„Stál o další dementní vtípky na můj účet? Jo, jasně, sem s tím," vysmál jsem se pro změnu jeho naivitě. Zašel za auto, takže už neviděl, jak se tvářím. Chopil jsem se náčiní a začal upevňovat zpátky věci, které Tadeáš pro přístup dovnitř uvolnil.

„Nechápu, co ti na tom zas tak vadí," řekl naprosto upřímně černovlasý a akorát mě tím utvrdil v názoru, že se nikdy nemůže změnit. Ani to, že je udělanej z mužského těla, ani láska k autům ho neudělá chápavějším k citům ostatních.