Chlapci v sukních

IV.

„Zlato, jsem doma!" ozvalo se na celý byt večer. Já byl do té doby v polospánku na gauči v obýváku lomeno kuchyni, takže jsem sebou trhl a zmateně se rozhlížel na všechny strany.

„Můžeš s tímhle přestat?!" zoufale jsem houkl místo jakékoliv originální odpovědi.

„Vyrušil jsem tě ze spánku, zlatíčko? To mě mrzí," zastavil se mezi dveřmi, ťukal špičkou nohy o práh a tvářil se jako andílek.

„Vypadáš strašně. To vás tam zas mučila?"

„Tři a tři čtvrtě hodiny. Asi sis nevšiml, že jsem přišel o hodinu později, ale já to cítím všude na těle."

„To je na nic."

„Jo, jsem naprosto zničenej," přitakal a odhrnul si vlasy z čela. „Ale jde spíš o psychickou újmu."

„Vážně? Něco se stalo?"

„Tomuhle říkáš rozštěp, Charlesi?! Jsi ještě pět centimetrů nad zemí!" parodoval jejich lektorku. „Srovnej ty záda! No pořádně! Jsi celý zatuhlý! Mám pocit, že se mi kyčle přesunuly někam, kam nepatří. Skoro jsem nedošel domů."

„Lituju tě. Zní to hrozně."

„Nevadí, už jsem na to zvyklý. Takže máme osm třicet pět. Ale je vážně krizová situace, takže jdu obývat koupelnu do devíti dvaceti. Pokud tou dobou nebudu venku, usnul jsem tam a hrozí, že se utopím. Přijď mě vysvobodit."

„Budu to hlídat," přislíbil jsem mu.

„Nejhodnější."

„Pořád nechápu, proč na ten předmět chodíš," nadhodil jsem, když se vrátil ze sprchy. Trochu rozmočený, ale neutopený.

„Je to fajn. Tlačí nás to dál. Abychom se snažili víc, než to reálně jde. Posiluje to ducha. Říká se, že kdo vydrží průpravu od téhle noční můry, je připravený dobýt herecký svět. A něco na tom bude. Její absolventi jsou často fakt úspěšní. Není to jen o tom, že ti přestaví celé tělo. Během toho všeho nám stíhá i dávat rady do života, ty profesní. A vypadá to, že to prostě funguje. Taky jsem si říkal, že když už školu, tak pořádně a se vším všudy. Že to obsahuje čtvrteční večery plné bolesti... Mohlo být i hůř. Ještě jsem mohl být někde na párty a skvěle se bavit, nebo jet občas někam pryč. Ale pfff, to by fakt nebylo ono," zavrtěl hlavou nesmlouvavě. „Daleko lepší je být tady v tichém bytečku a skoro plakat bolestí, protože zítra ani nebudu schopný si sednout. Ale to tak v úterý odezní, když budu mít štěstí, tak už v pondělí."

„Snad jo. Ať si užiješ aspoň pár bezbolestných dní, když tak tvrdě dřeš."

„No panečku, děkuju za uznání!" usmál se potěšeně. „Daleko lepší než rodiče. Nezbylo ti něco od večeře?"

„Posluž si," pokynul jsem mu. Vděčně se na mě podíval a opatrně se zvedal z gauče. Chvíli šel vskutku prazvláštně, ale po pár krocích se srovnal. O pár minut později se vrátil s plným talířem a výrazem naprosté blaženosti, dokud se nesnažil zase posadit.

„A co ty to tu studuješ, že jsi tu usnul?"

„Ale, zítra píšeme první semestrální test... Bylo toho šedesát stran..."

„A kolik umíš?"

„S tady touhle... Pět."

„Neboj, to je v téhle zemi tak na céčko. Určitě projdeš."

„Když jsi nakrmený, jsi vážně milý."

„No, jo. Když mám hlad, nejsem to já!"