Chlapci v sukních

XII.

Do Vánoc jsem měl spoustu času na přemýšlení o perfektním dárku, který jsem svou snahou nepotupit se nasliboval. Nepřemýšlel jsem ale jen o dárku, přemýšlel jsem i o jiných věcech a došel k hromadě zajímavých závěrů. Zabalil jsem objemný balíček pro Charlieho, který jsem si pak schoval do skříně až den před Štědrým večerem. Celý následující den se zajímal, kdy pojedu domů, vysílal úsměvy na všechny strany a pochvaloval si trochu postižený stromeček, který se mu povedlo sehnat nedaleko obchoďáku v centru. Sám o něm tvrdil, že není ošklivý, jen jedinečný. Akorát ho trochu zklamalo, když jsem mu sdělil své obavy ohledně toho, že jsem nevěděl, jestli na té zahnuté špici vůbec bude jeho červeno-stříbrný pompom držet. Ale povedlo se mu to. Celý den pobíhal po bytě a rozvěšoval ozdoby, nad dveře od kuchyně pověsil jmelí, lustry ozdobil nějakými baňkami, které sehnal kdo ví kde. Na stromečku visely malé čokoládky, ale i úsměvné rekvizity, jako byl třeba klaunský nos.

Byl jsem mu k ruce. Měl natolik dobrou náladu, že ji nic nemohlo zkazit. Šířil ji kolem sebe, až jsem se přistihl, že se culím a zpívám si koledy s rádiem.

V noci jsem se, stejně jako on, proplížil k našemu směšně originálnímu stromku, abych u něj nechal dárek. Ten od něj pro mě tam už ležel, úhledně zabalený, ne tak velký jako ten můj, což mi udělalo radost. O to víc jsem se ale bál obsahu.

Na jeho zvyku vstávat v sedm ráno nic nezměnily ani Vánoce. Nemohl jsem si tím být sice úplně jistý, ale měl jsem trochu tušení, protože sám jsem se probudil před osmou a hned, jakmile jsem otevřel oči, mě vyděsil.

Seděl tiše na posteli mně u nohou a asi čekal, až se proberu. To se povedlo rychle po takovém šoku.

„Šťastné a veselé!" vyhrkl, potom se na mě nadšeně vrhl a objímal mě. Byl jsem zaskočený. Musel jsem uznat, že příjemně, ale jen jsem ho držel zpátky, dokud se neodtáhl a nepostavil vedle postele.

„Uhm, vím, že se teď budeš chystat domů k rodičům, ale i tak bych ti rád poděkoval, že jsi mi pomohl. Navozuje to tu vážně skvěle vánoční atmosféru. Moc se mi to líbí. A teď se půjdu napít, abych trochu zahnal hlad a zároveň neporušil půst."

Než jsem stihl cokoliv říct, byl pryč z pokoje. Vyhrabal jsem se z peřin, trochu upravil, přeci jen jsem před ním nechtěl chodit polonahý, i když náš vztah už byl daleko za tímto mezníkem.

Připojil jsem se k němu v kuchyni a dal si taky hrnek lahodné čisté vody.

„Nebudeš jíst?" zeptal se překvapeně.

„Ne, nakonec ne. Rozhodl jsem se držet půst s tebou, když jsi mi tu vaši tradici osvětlil."

„No, super. Ale jak budu na dálku vědět, že nepodvádíš?" přeměřil si mě pohledem od hlavy k patě. „Vím, že rád jíš," dodal ještě hravě.

„No, na dálku asi nijak."

„Tak to je potom o ničem."

„Spíš bych řekl, že je štěstí, že nebudu daleko."

„Jak to –?" zmateně hledal odpovědi.

„Ty nejsi člověk, který by měl být o Vánocích sám, Charlie. Zůstanu tu s tebou," položil jsem mu ruku na rameno.

Chvíli se na mě jen překvapeně díval svýma velkýma očima.

„Jak to víš?" zeptal se. Za těch několik měsíců jsem ho nikdy nezažil tak vážného.

„Jsem přeci bystrý vysokoškolák. Došlo mi to," pokrčil jsem ramenem. „Chceš si o tom promluvit?"

„Ono není v podstatě o čem," potřásl trochu hlavou, vzal svůj hrníček do rukou, jako by v něm snad měl příjemně hřejivý čaj, ačkoliv to byla jen studená voda a otočil se tak, abych mu neviděl do obličeje.

„Chodit na maškarní za berušku, hrát si na princezny, to je roztomilé jen do určitého věku. A potom... Potom už je to jen na škodu. Když si k tomu připočteš všechna ostatní negativa, která k tomu v podstatě zákonitě patří... Jako je to, že ta princezna má ráda chlapce, nebo že snad chce být herec. A poslední kapkou nakonec je to, že se hercem vážně stane. Ale hraje princezny. Všem na očích..." polohlasem dopověděl.

Neviděl jsem na něj, ale tušil jsem, že potichu pláče a nechce, abych to věděl.

„Rodiče věděli brzy, jak to vyřešit. Takže jsem tady. Zdědil jsem nějaké peníze po babičce, občas si něčím někde přivydělám. Mám starší sestru, která mi taky někdy trochu pomáhá, za jejich zády. Mělo by mi to pokrýt studium, tedy, nevím, jestli přesně vyjdu, kdyby ne, musel bych začít pravidelně pracovat dřív, ale... Snad to vyjde. Rád bych dostudoval v klidu. Bez těchto starostí."

„Mrzí mě to," snažil jsem se nějak angažovat.

„Děláš si srandu?" energicky se otočil čelem ke mně. I přes ty jeho slzy jsem ho zase poznával. Hbitým tahem ruky si odhrnul vlasy z obličeje. „Je to jejich ztráta. Jsem skvělý herec. Dřu na sobě a věřím, že jednoho dne to dotáhnu fakt daleko. S nimi, bez nich. Vždyť je to jedno. Je to můj život. Mám ho rád a vytěžím z něj všechno, co se mi povede."

„Líbí se mi tvůj přístup."

„Jo, však co mi zbývá. Hm... Co takhle změnit téma?"

„Klidně," chtěl jsem mu vyhovět.

„Dárky! Dárky! DÁRKY!"