Chlapci v sukních

LXXII.

Nevěděl jsem, kolik vína jsem vypil, jak dlouho jsem tancoval. Popravdě, sotva jsem věděl, kde jsem, když do mě Charlie začal lít pro změnu něco tvrdého. Whiskey? Nešetřil mě.

Přišlo mi to jako pět minut od konverzace s Clarencem, nicméně to muselo být víc, protože zábava byla rozjetá řádně. Upjatí odešli, zůstali single kamarádi a kamarádky nevěsty i ženicha a pár takových, jako jsem byl já, kteří se na svatbu dostali spíš náhodou jako doprovod.

„Bude se házet kytice!" ozvalo se odněkud a já se zmateně rozhlédl kolem. Shluk holek a žen všemožných velikostí a tvarů se zvětšoval pár metrů ode mě, Charlie se k nim chtěl přidat a pak se smíchem přeběhl ke mně.

„Poznaly, že mezi ně nepatřím. I když... Jo," smál se dál.

„Asi vycítí samce na hony daleko, i když se samec tváří jako samice," řekl jsem důležitým tónem. Charlie, také značně přiopilý, vybuchl, až se k nám přesunuly zraky několika nejblíže stojících lidí.

„Co?"

„Asi cítí feromony. Nebo tak něco," snažil jsem se znít chytře a Charlie radši usrkl vína ze sklenice, kterou držel mezi dvěma prsty, než aby na to musel něco odpovídat.

Nevěsta se postavila zády k davu „rozbouřených samic", jak je pak Charlie sám nazval. Začaly hromadně odpočítávat od tří k nule.

„Dva!"

„Promiňte, jestli tím někoho zabiju!" ozvala se Amy. Z davu jsem zaslechl několik znepokojených hlasů přehlušených odpočítáváním. Někteří, co se neúčastnili chytání, si dokonce začali zakrývat hlavu. Docházela mi vážnost celé té směšné situace.

„Teď!" zaječel dav singl holek.

Sotva jsem viděl, jak kytka vzlétla do vzduchu, udělala pár otoček, a o vteřinu později jsem slyšel řinkot skla, jak se někde něco rozbilo. V opilosti jsem nepostřehl, že to Charlie pohotově pustil svoji sklenici, aby chytl kytku obratně do té ruky, kde předtím držel sklo.

„Amelie!" zakřičel, nepoznal jsem, jestli naštvaně a nebo pobaveně, nejspíš oboje najednou. „Připadá ti, že ses vůbec trefila někam zhruba do toho obrovského davu holek?!"

„Hups," pokrčila rameny nevěsta.

Realita na mě dolehla asi až tak o minutu později, když jeden z číšníků začal zametat mokré sklo pod námi. Byl jsem rád, že jsem něco takového nemusel dělat já, protože jakmile bych se ohnul, buď bych zvracel, nebo bych po obličeji padl k zemi a už nejspíš nikdy nevstal.

„No sakra, takže ty jsi další, jo?" zeptal jsem se Charlieho, který svíral pugét květin a snažil se společně se mnou nepošlapat číšníka.

„Rozhodně to tak vypadá," zamával kyticí, ke které si přičichl a spokojeně se usmál.

„Bylo by velký klišé tě požádat rovnou, co? A stejně nemám prstýnek. A vlastně na něj ani nemám peníze," vrtěl jsem hlavou. „Jsem tak chudej!"

„No jasně, tak to vyřešíme cibulovým kroužkem," pokynul Charlie hlavou ke stolu přeplněnému jídlem. „Ne ne, Charlie si zaslouží stříbro nebo platinu a nějaký hezký kamínek. Třeba bezbarvý nebo fialový," zasnil se.

„Takže si mám hledat další práci?" pozvedl jsem obočí. „Nebo za tebe prostě přestanu platit," zapřemýšlel jsem.

„Když se nad tím zamyslím, ten cibulový kroužek vlastně nezní zle!" vyhrkl přítel a já se rozesmál.

„I zásnubní prsten bys vyměnil za jídlo!"

„Co na to říct? Láska je láska."