Chlapci v sukních

LXXVII.

„Prosím!" zakňučel Charlie. Jeho prosení nabíralo na obrátkách, bylo čím dál hlasitější, takže bylo dost možné, že si to sousedi zase spojovali s nějakými nemravnými hrátkami.

„Ne, na dárek si musíš počkat do večera," utnul jsem ho kategoricky. „Hezky až na oslavě se všemi ostatními."

„Takže to nebude nic neslušného a soukromého. Teď jsem zklamaný," prohlásil afektovaně a povytáhl spodní ret.

„Nebuď takový našpulený, nesluší ti to."

„Ale sluší."

„Nesluší."

„Ale jo. Mně to sluší vždycky."

„A něco neslušného ti můžu dát klidně hned teď."

„Neslibuj, co nesplníš," poučil mě Charlie a vyskočil na linku.

S dárkem pro Charlieho jsem měl obrovský problém. Byli jsme jako voda a oheň, netušil jsem, co mu dát, a zásoba kakaa už by asi byla ohraná. Přemýšlel jsem nad tím měsíce a pak mi to asi týden před jeho narozeninami došlo. Ale stejně jsem byl nervózní z toho, že co když se mu to nebude líbit?

„Děláš, jako bych to nikdy nesplnil," řekl jsem tiše a chytil ho za boky.

„Nemám náladu!" odsekl hraně a sundal moje ruce dolů. „Nechceš mi dát dáreček. Budu plakat. Jsi na mě ošklivý! Je to můj den!" přehrával.

„A který den není tvůj, prosím tě?" zasmál jsem se a jemu zajiskřilo v očích.

„Máš pravdu," uznal a vypadalo to, že s otravováním skončí. „Takže večer?"

„Večer," potvrdil jsem.

Zbytek dne až do pozdního odpoledne se nesl v klidnějším duchu. Jen před odchodem na oslavu Charlie klasicky panikařil ohledně toho, co si má vzít na sebe. Seděl jsem v hromadě oblečení na jeho posteli a kousky oděvů létaly sem a tam, nejeden mi přistál i na hlavě.

„A ty nejsi proč oblečený?" zeptal se z ničeho nic Charlie, když odhodil košili, kterou shledal jako nevhodnou, na zem.

„Protože mně to zabere asi tak tři minuty i s čištěním zubů?" odpověděl jsem mu otázkou.

„Oh, pravda," pokýval hlavou a pokračoval. „Líbím se ti v tomto?"

Přítel vytáhl lehkou bílou košili s malými černými a červenými srdíčky.

„Jasně," opáčil jsem.

„Takže ne," řekl si sám pro sebe.

„To si beru osobně," ozval jsem se.

„Ale ne, zlato. Asi si ji vezmu. Ano. Máš pravdu. Až tolik na tom nezáleží. Budu dokonalý klidně i v pytli od brambor!" otočil najednou. Shrábl košili, kterou už stihl mezitím odhodit, našel i kalhoty, oboje hodil na stůl a šel si přisednout ke mně.

„Víš, někdy nevím, jak to se mnou můžeš vydržet," začal, „ale pak mi dojde, že jsem vlastně úžasný a báječný a že máš sakra štěstí!" dokončil větu a přitiskl se ke mně.

„Pravda, pravda," přitakal jsem mu.

„Já vím. Těším se na ostatní. Dlouho jsem je neviděl. A je mi někdy smutno z toho, že příští rok už je nebudu skoro vídat, když nebudu chodit pravidelně do školy... Ale Connor mi chybět nebude," odlehčil téma Charlie. „Nebo možná trochu jo," popíchl mě.

Mírně jsem se zamračil, což mu stačilo k pobavení.

„Jsi k sežrání, když žárlíš!"

„Já nežárlím," ohradil jsem se zbytečně, protože to nebyla pravda.

„Jasně, že ne."

Charlie se potutelně usmíval a za chvíli odešel do koupelny, protože byl čas se připravit a pomalu jít. Mezitím jsem se také oblékl a než jsme vyšli ven, zastavil jsem ho. Trochu jsem mu upravil límec rozepnuté košile.

„Copak, zlato?" zeptal se, když viděl, jak se na něj dívám.

„Chci ti dát dárek," řekl jsem. Při předchozím přemýšlení jsem totiž došel k tomu, že se necítím na to ho tímto obdarovávat před ostatními, i když to bylo nejspíš dost hloupé.

„Tak jo!" rozzářil se. „Kdepak ho máš?"

Charlie se rozhlížel a snažil se zjistit, kde je dárek, když jsem měl ruce prázdné. Sáhl jsem do zadní kapsy kalhot a vytáhl malou fialovou krabičku. Chvíli se na ni beze slova díval, pak trochu vykulil oči a podíval se na mě.

„Ale nejdeš mě žádat o ruku, že ne?"