Chlapci v sukních

XXXV.

„A víš to, že hranolky asi ani nejsou vážně francouzské? To je jen takový americký přežitek. Protože Američani sotva ví, kde je Francie, natož aby znali nějaký jiný stát, jako třeba Belgii nebo Španělsko. I když, Španělsko možná trochu ano."

„Řešil bych to, ale mňam!" zazdil jsem Charlieho a nacpal jsem si pusu plnou hranolek.

„Jsme ve Francii, zemi tučného sýra a dobrého vína, a ty jíš hranolky."

„Brambory jsou zdravý!" zahuhňal jsem.

„Smažený ne," opáčil suše přítel.

„To je podružné," mávl jsem rukou.

„Tak mi jednu dej."

„Porušíš dietu!" strašil jsem ho.

„Jsem na dovolené. Na dovolené se může."

„Na dovolené kila nerostou? Navíc tohle je spíš výlet."

„Hele, je to na dvě noci, takže to je dovolená," oponoval mi. „Vyběhneme na Eiffelovku a kalorie budou spálené!"

„To fakt chceš jít pěšky?"

„No jasně. Já s tím problém nemám. Jsou to jen tři patra. Nebo tak."

„To ale nejsou patra jak u vás ve škole!" zhrozil jsem se.

„Tohle je signál, že by ses měl přestat cpát," poučil mě důležitě. „Nebo se aspoň rozdělit!"

„Nedám ti hranolku," bavil jsem se.

„Jsi zlý a sobecký a lakomý a–"

„Teda páni, ty máš fakt mizerný vkus na kluky!" přerušil jsem ho. Už se nadechoval, aby spustil další příval argumentů, když jsem mu do úst strčil hranolku, až se málem chudák zadávil.

„No vidíš, jak to jde," pochvaloval si pak a ukradl mi další. „Sakra, taková fronta!"

„To jsem nečekal."

„Ironie?"

„Ne. Budou mě bolet nohy," posteskl jsem si.

„Tím chceš říct, že tě snad mám celou dobu držet? A to ještě půjdeš pěšky nahoru."

„Vzdávám se. Radši mě zabij. Tady – hranolkou do srdce!" podal jsem mu jednu, on se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Ne, když nahoru, tak oba. Vychutnám si to. Snad tě netrefí."

„S mým životním stylem? To tu budu do sto dvaceti tančit na tvém teatrálním hrobě."

„Aspoň by se mnou bylo veselo i po smrti," zauvažoval. „Můj pohřeb bude jedna velká párty."

„Na takové věci je ale ještě čas, hm?"

„Jasně. Napřed si to chci pořádně užít s tebou, co si myslíš?" podíval se na mě jako na blázna.

„A taky se ještě chceš stát hvězdou, viď?" připomněl jsem mu a pomalu jsme se posunuli ve frontě.

„To je další věc. Já mám před sebou ještě tolik cílů, že si vážně nemůžu dovolit umřít teď," řekl důležitě. „I když smrt v jednadvaceti by pravděpodobně dost zvedla publicitu," zauvažoval krátce.

„To je pak pozitivní krok do dalšího snažení," poznamenal jsem ironicky.

„Však si to vezmi, kolik celebrit si pamatuješ, protože zemřely mladé? Protože spáchaly sebevraždu, nebo se třeba předávkovaly? A kolik si hned vybavíš těch, které zemřely přirozenou smrtí ve fyziologických sto dvaceti?"

„Svět je zvrácenej."

„S Charliem v čele," přitakával přítel.

„No jo, ty jsi úplný sodomita."

„Ne, to ty."

„Takže jako nejsi teplý?"

„Ale jo, ale ty přeci pícháš mě, takže já můžu být jen nebohá oběť tvého chtivého a masivního penisu," zamrkal na mě.

„Důvod číslo pět, proč si tě nahrávat v posteli!"