Chlapci v sukních

XXXVIII.

Seděli jsme na lavičce u Versailleského zámku. Charlie mi nadšeně sděloval poznatky z prohlídky a já se snažil dělat, že jsem si těch věcí všiml taky a že mu vůbec rozumím. Někdy to bylo těžké, zvlášť, když se mi zdálo, že na mě mluví nějakou mimozemskou řečí, přičemž očekával odpověď. A jinou odpověď než pokývání hlavou nebo „jo, určitě, souhlasím".

Přemýšlel jsem zase nad tím, že chodit s Charliem bylo vlastně dost vážně podobné, jako chodit s holkou. Myslel jsem na to, jak vždy taky ztrácel rozum, když "neměl co na sebe" a já se ho snažil zachránit, prodíraje se pokojem vlnami rozházeneho oblečení. A pak jsem obvykle přemýšlel, jak se mu to všechno, sakra, může vejít kamkoliv v tom poměrně malém bytě.

A byl hrozný detailista, když na věc přišlo. Minimálně dvacetkrát jsem viděl, jak opakovaně odlíčil část oční linky a znovu ji tam namaloval, jen protože viděl, že nejsou obě stejné. Já to neviděl. A taky jsem nechápal, jak to vůbec dělá, ale na to jsem radši neptal.

Většinu času působil sebevědomě. Jako by ani neměl možnost být jiný, když se chtěl uplatnit ve svém oboru. A tak hrozně se to prolínalo do zbytku jeho života. Potom ale jednou za čas přišla chvíle, kdy už to nevydržel a zhroutil se. Nehroutil se tím stylem, že by proplakal půlku noci, stěžoval si nebo třeba nadával. Vždy jen bylo vidět, že ztratil ten kousek sebe, který ho vždy vyžene na jeviště a zajistí mu přesně tu roli, kterou chce. Najednou je nesmírně zranitelný, je vidět, že je ve stresu. A trvá to jen chvíli, jako by se jeho silná maska znovu nabila. Show musí pokračovat.

Ale to neznamenalo, že by ho opustil optimismus. Nevěděl jsem, jak to dělá při takovém tlaku, ale byl prostě takovým štěstíčkem. Málokdy jsem ho viděl smutného. Spíš býval třeba vyčerpaný, ale přesto měl svoji typickou jiskru v oku. Tu, která mě zažehla hned první den, když jsem zažil jeho první hru.

Čím déle jsem ho znal, tím častěji se mnou byl přes to všechno ale prostě jen Charliem, který zůstane nenalíčený doma v teplákách, bude pít kakao po litrech a nebude se snažit nikoho přesvědčovat, že může pokořit svět.

Měl jsem samozřejmě rád všechny jeho stránky, tedy kromě těch až příliš otravných, ale tady ta mi stále dávala pocit jistého vítězství, že ji vlastně pořádně znám asi jen já.

„Víš, po několika měsících už dokážu odhadnout, kdy mě nevnímáš," ozval se. Dal mi k tomu i malý pohlavek, který mě probral do reality.

„Někdy mě trochu přehlcuješ," zahubil jsem se na něj a on protočil oči.

„Na co jsi myslel?"

„V podstatě vlastně na to, jaký máš štěstí, že máš tak tolerantního přítele."

„Ty vážně víš, jak zkazit romantiku," odfrkl si suše.

„Ale no tak, víš, že tě miluju," chytl jsem si ho kolem boků a on se snažil uhýbat.

„No, nevím. Moc mi to nepřipomínáš," hrál si se mnou.

„Tak přestaň uhýbat!"

„A co za to?"

„No, já nevím, možná pusu?"

„Jen jednu?"

„Když budeš hodný a přestaneš vyjednávat, tak možná i dvě," navrhl jsem mu. Rozzářily se mu oči a vážně už nikam neucukl.

„To byly tři," upozornil mě pak.

„Bonus za to, že tě mám vážně rád."

„A nebo sis prostě s takovým hezkým klukem chtěl užít!" zasmál se. „Přiznej to, Matthew!"

„Zmlkni, Charlie!"