Chlapci v sukních

XXX.

„Vypadá to, že jsme objevili nový druh radosti ze života, o bože," slyšel jsem Charlieho. 

„To zní jako přelomový objev," notoval jsem mu. 

„Ano, to tedy je. Charlie ve smetanové barvě, to je prostě radost pohledět. Úplně mi to vrátilo chuť do života." 

„Jako by ti někdy chyběla. A jako by tvůj narcismus měl někde konce." 

„Nebuď zlý. Ty nepoznáš bílou od slonovinové kosti," odbyl mě. 

„Náhodou, ta kost je do šeda. Bílá je bílá." 

„Ale kdybych si teď vzal takové triko, stejně řekneš, že to je bílá." 

„Možná jsem barvoslepý, trochu ohledu!" 

„Ne, ty jsi jen nemocný „chlapáctvím", to je to." 

„O tomhle se znovu hádat nebudu. Ale vypadáš dobře. Nějak moc nevinně na to, jaký jsi."

„Co tím chceš říct?" 

„Že tě zná celé město. Hlavně ta teplá část. A všichni mě budou mít za hrdinu, protože jsem okouzlil bájného Charlieho, což prý snad nikomu předtím nepovedlo. Jsem hrdina." 

„Vyloženě rytíř." 

„Myslel jsem spíš jako Flash nebo tak, ale..."

„Jsem zapomněl, ty tvoje komiksové pohádky," odfrkl si.

„To nejsou pohádky! To je fantasy. Nebo sci-fi. Nebo oboje. Jsi zlý."

„A ty jsi dětinský. Jinak než já, ale jsi." 

„Radši si to oblečení sundej, kdo se má na to dívat?" 

„Jsi hrubý a neslušný. To se mi líbí. Takže nahoře bez budu vypadat líp?" sundal ze sebe triko a hodil ho po mně. 

„Z mého pohledu rozhodně ano. Ale takhle můžeš chodit jen přede mnou. To bych ti vždycky schválil." 

„Je mi jasné, že ano."

„A co třeba dole bez?" 

„Už překračuješ hranici. Taky bys něco mohl udělat sám." 

„Ale když já se radši dívám," provokoval jsem ho. „Děláš jako bys mě neznal." 

„Líbí se ti moje tělo?" nakrucoval se přede mnou. „Chtěl bys ho sám, hm?" 

„Tvoje sebevědomí je naprosto...opodstatněné," vydechl jsem, když mu ruka sjela přes hrudník, „ale trochu přehnané."

„Odporuješ si," bavil se. Věděl moc dobře, co se mnou dělá. Pomalu si stáhl kalhoty až dolů, ale nechal je na bocích. 

„Ve tvé přítomnosti se nedá dávat smysl... A cokoliv."

„Vadilo by ti, kdybych byl... Trochu silnější?" 

„Jak silnější?" 

„Jako... Tlustší. Třeba kdybych měl větší boky. Já mám hrozně úzké boky," mluvil. 

„Nevadilo. Nejde mi jen o tvoje tělo, bez ohledu na to, jak moc jako klišé to zní. Máš víc co nabídnout. Třeba svoji osobnost. Já tě rozhodně nemiluju proto, že jsi vypracovaný a máš úzké boky." 

„Takže mě miluješ?" pousmál se. 

„No, samozřejmě. Co jsi myslel?" 

„Já nevím, nikdy jsi to neřekl. A vlastně ani teď jsi to –"

„Miluju tě, Charlie," přerušil jsem ho. „A neříkám to, protože jsi tu přede mnou polonahý," dodal jsem. „Ale jasně, že si na to nebudu stěžovat." 

Zvonivě se rozesmál a zakroutil hlavou. Sedl mi na klín. 

„No jo, muži," řekl pak. 

„Děláš, jako bys byl ženská," strčil jsem mu do ramene hlavou a přitiskl si ho k sobě. Jen mě pohladil po tváři. 

„No vždyť mě znáš, slečna Lotta musí mít nad muži nadhled."