Chlapci v sukních

XX.

„Jen se podívej, jak pláče, cítí se nechtěný, odstrčený. Vybral jsem si jeho přátele místo něj. Jak můžu být tak krutý? Ale už pro něj prostě není místo. Bože, svět je tak nespravedlivý! Jen se podívej na ten kopeček rýže, tak opuštěný..."

„Nevěřím tomu, že to nesníš. Znám tvůj apetit," pobaveně jsem vrtěl hlavou nad tím, jak se rýpal v jídle.

„Jsem plný až po záklopku v žaludku. Ale když ono je to tak dobré. Je přede mnou velké dilema."

„Prostě jez. Oba víme, že to chceš," nabádal jsem ho a on se culil.

„Máš pravdu. Chci to," mrkl na mě a naklonil hlavu. Znovu se bavil mými rozpaky, které jsem spláchl následující otázkou.

„Ještě víno?"

„Nakrmil jsi mě, teď se mě snažíš opít? Začínám v tom vidět trochu postranní úmysly."

„Potom, co jsi snědl, by se mi nepovedlo tě opít ani litrem vodky."

„Takže ty úmysly nemáš?"

Přemýšlel jsem, jak z toho nějak strategicky ven. Ale žádná odpověď ke zdárnému konci nevedla.

„To záleží na více faktorech. Za předpokladu, že bys s těmi úmysly souhlasil, bych je asi měl. Pokud bys s nimi nesouhlasil, nejspíš bych je měl, ale neřekl bych ti to. A pokud si dáme ještě jednu láhev vína, tak bych ty úmysly měl určitě, nicméně schopnost realizace by trochu pokulhávala," vyhrkl jsem na něj.

„Cože?" smál se. „Tak po tomhle bych si to víno ještě dal. Je rozkošný, jak jsi nervózní vždycky, když si tě nějak dobírám."

„Jo, to na mně taky přeci miluješ," parodoval jsem ho.

„No, ano. Proto si tě taky tak rád dobírám," kývl vážně.

Až mi zmrzl úsměv na rtech. Naštěstí přišla Sisi, aby nám dolila víno, tak jsem nervózně chytl skleničku.

„Přiťukneme si," ozval se.

„Na nás?"

„Na tebe a na mě."

„Mám to brát jako odmítnutí?"

„Spíš jako motivaci, aby ses snažil víc. Proč od sebe vůbec sedíme tak daleko?"

„Sedím přímo proti tobě," namítl jsem zmateně.

Protočil oči, zvedl se a přisedl si vedle mě. Sotva se mě dotýkal paží a já cítil tu elektřinu, jak mě probila od hlavy až k patám.

„Lepší," pochválil si situaci.

„Takže na tebe a mě?" zeptal jsem se.

Pozoroval jsem jeho velké a sytě barevné oči. Zorničky měl široce roztažené a já věděl, že to není není tím přítmím. Ani alkoholem. Jen se na mě díval a ten jeho pohled žádal. Abych to udělal. Odložil jsem sklenku na stůl a on mě napodobil. Vzal jsem si jeho tvář do dlaně, nahnul jsem se k němu. On naklonil hlavu a jak jsem se přibližoval, pomalu mu padala víčka.

Jeho rty byly sametové a chutnaly po vínu. Nebyl to dlouhý polibek, sotva na chvíli vtáhl můj spodní ret a už mě zas pouštěl, jen aby se o mě mohl otřít nosem a znovu mě lapit.

Hladil mě po stehně, druhou ruku mi přesunul kolem pasu, já si ho chytil i kolem boků.

Když jsme skončili, jen se o mě opíral čelem a ještě měl zavřené oči.

„Jo, tak na tohle jsi celou dobu čekal," pousmál jsem se.

„Jsi hrubý," zamumlal. „Asi je to nakažlivý."