Chlapci v sukních

LXXX.

Když člověk někoho miluje a tráví s ním dostatek času, už pozná, co dotyčný potřebuje, co chce, že něco není v pořádku.

Charlieho nálada se ale brzy změnila a stal se znovu srdcem celé skupiny, která byla kolem něj. Pouštěl své oblíbené písničky, bavil se, byl ve svém živlu jako vždy, když má kolem sebe plno lidí. Zrovna se bavili nějakou scénkou, o níž jsem pochopil, že ji kdysi zkoušeli ve škole. Seděl jsem opodál, přidala se ke mně Beth ve stádiu opilecké upřímnosti.

„Proč jsi vůbec s Charliem?" zeptala se mě narovinu.

„Na to se sám sebe ptám tak pětkrát do týdne," odpověděl jsem jí upřímně. „Prostě ho mám rád."

„Dost mě překvapilo, když s tebou přišel, že jste spolu začali chodit."

„Proč?" zeptal jsem se, ale uměl jsem si představit minimálně tucet odpovědí. Přesto jsem dostal takovou, kterou jsem úplně nečekal.

„Nevypadáš jako gay."

„Taky nejsem," přitakal jsem jí.

„Oh. Takže bi."

„Asi."

„Asi?" nechápala.

„Nějak se nesnažím nad tím přemýšlet, nepřijde mi to důležitý. Předtím jsem chodil jen s holkama, ale pak jsem poznal jeho a věděl jsem, že s ním chci být. Není to atomová fyzika."

„Já jen tak, že většinou, když jsem viděla, koho Charlie chce, nebo s kým chodí, tak to byl někdo úplně jinej," povídala dál. „Tím myslím, že z těch kluků šlo cítit až za roh, že jsou teplí. Třpytky, duhy, jednorožci. Však se podívej na Connora," pokynula hlavou k davu, kde Charlie zrovna zmíněného odrazil svým bokem.

Oba jsme je pozorovali. Nikdy předtím jsem se na něj nedíval těmato očima. Vždy jsem ho bral jako slizkého Charlieho spolužáka, se kterým kdysi chodil a že ho oba nemáme rádi. Až teď mi nějak dopnulo, že to není úplně pravda.

Connor byl ten typ člověka, který vypadal jako někdo, koho jste právě vystřihli z obálky časopisu. Středně dlouhé hnědé vlasy, vždy pečlivě udržované, takový pěkný odstín, proslulé ledové oči, světlé rty. Došlo mi, že je vážně objektivně hezký muž. Hezčí než já. Úzké kalhoty mu těsně obepínaly pas a držely světlou košili v nich zastrčenou tak, že ještě lépe vynikla jeho silueta.

Na chvíli jsem odhlédl od toho, že by mi nejradši přebral přítele. Viděl jsem, jak se uměl bavit, jaká byla dynamika mezi ním a ostatními, zejména mezi ním a Charliem. Bylo vidět, že se znají dlouho a dobře. A měli spolu plno společných zážitků a vzpomínek.

„Stejně to pro tebe musí být divný," z pozorování mě vyrušil Beth.

„Co přesně?"

„Nevím. Celkově být s klukem. A taky vidět, jak se tvůj kluk baví s jiným klukem, se kterým chodil a ten jejich vztah byl dost... intenzivní."

„Byl?"

„Jo. Pamatuju si to dost dobře. Bylo to nesnesitelný. Umíš si představit s nimi chodit na hodiny? Nebyla hodina, kde by nebylo vidět, že jsou spolu. Byli známí všude kolem. Ani nevím, proč se spolu vlastně rozešli, jen vím, že to bylo dost náhle a nikdo jsme to úplně nečekali. Jak se pak změnila atmosféra, to bylo nepopsatelný. A já mám pocit, že Connor by ho chtěl zpátky. Přece jenom, to, co Charliemu dal, je dost velkej náznak," povídala kamarádka.

„Ta kniha?" zeptal jsem se trochu hloupě.

„Jo. Domeček pro panenky byla první hra, kde si ti dva spolu zahráli. Charlie hrál Noru a Connor Torvalda. Všichni jsme to brali jako recesi, pak se ukázalo, že ten kluk umí hrát holky líp než holky samy. Ti povídám, to jsi měl vidět. A po tomhle spolu začali..."