Chlapci v sukních

L.

Vracel jsem se večer domů ze semináře a našel jsem na dveřích bytu vzkaz. Stálo na něm „přijď s kakaem, nebo nechoď vůbec". Sloupl jsem ho a šel dovnitř. Všude bylo šero a ticho, takže jsem nevěděl, kde Charlie je. Zahodil jsem papír do koše a šel do kuchyně dělat velké kakao. Po celém dni mi chyběl, tak jsem přistoupil na jeho hru. A taky jsem měl starost, že by se něco mohlo dít.

Nakoukl jsem napřed do jeho pokoje, ale když jsem ho tam neviděl, šel jsem ke mně. Polehával na mé posteli a tulil se k polštáři.

„Volala matka," řekl Charlie místo jakéhokoliv pozdravu.

„Proč ti volala moje máma?" nechápal jsem.

„Ne tvoje, moje," uvedl to na pravou míru a úplně jsem viděl, jak potlačuje nutkání si poklepat na čelo.

„Jasně," přikývl jsem. „Co chtěla?"

„Zve nás na oběd. V neděli. Máš čas? Nebo to radši zrušíme? A počkáme si za dalších patnáct let, až to bude ještě stokrát horší? Nechtěl jsem tě do toho namočit."

„Uklidni se," konejšil jsem ho a pohladil po rameni.

„Tenhle týden už nemůže být horší," povzdechl si. Potom se ke mně nadzvedl a dal mi pusu.

„Bude to dobrý," díval jsem se mu do očí.

„Bude to dost zlý."

„Dobře, bude to zlý. Ale budeme tam spolu," usmál jsem se na něj a on přikyvoval.

„Díky. Máme tam být v jedenáct. Takže budeme muset vyjet tak v devět. Bydlí daleko."

„Nevadí. Mám to kakao," podstrčil jsem mu hrnek a on si ho vděčně vzal.

„Děkuji," řekl naprosto upřímně. „Jsem hrozně vyčepaný."

„To chápu. Je čtvrtek."

„Jo, to taky. Můra z nás dřel kůži. Přišlo mi to ještě horší než obvykle. Nechala dělat Beth sto kliků, ta to samozřejmě nedávala, to bych nedal asi ani já."

„Ta ženská je naprostý zlo," přitakával jsem mu. A taky jsem si to myslel.

„Umíš být tak krásně empatický," rozplýval se Charlie a viděl jsem, jak rychle pookřává. „To mám na tobě rád. A taky to sexy tělo a ten mozek. Asi mám víc štěstí než rozumu."

„Já bych řekl, že určitě," zasmál jsem se mu a on uraženě povytáhl spodní ret.

„Žes mi přinesl to kakao, budu tu poznámku ignorovat!"

„Jakou poznámku?" dělal jsem nechápavého.

„Přesně tak."

„Pokud ti to nevadí, chtěl bych se umýt. Byl jsem celý den zalezlý v laborce."

„Někdy by sis ten plášť mohl vzít a vyšetřit mě, budoucí doktore," snažil se znít svůdně.

„Pokud ti nebude vadit, že je trochu sežehlý," smál jsem se.

„Proboha, co tam děláte?" zeptal se napůl vyděšeně.

„Párkrát jsem se trochu pocintal kyselinou, to když jsme měli ještě klasickou chemii a jednou jsem se zapálil. Ty hořáky jsou fakt nebezpečný, když je má na starosti tvůj spolužák, který si sotva zvládne zavázat tkaničky."

„Děsivý. Už máš aspoň jinýho parťáka?"

„Jasně, Dannyho vylili loni. Pozoroval ty svoje vzorky tak pečlivě, až se nadýchal...už neví, čeho, ale každopádně skončil v nemocnici a škola se rozhodla, že je až příliš nebezpečný. Pravda, šikovný nebyl vůbec, ale chytrý byl dost."

„Chudák, ale jsem rád. Ne, že bych s tebou byl pro vzhled, ale popáleniny čtvrtého stupně mi nepřijdou moc sexy. To by neskrylo ani moje umění s make-upem."

„Taky mám na tobě rád tady tu empatii, to je fakt. Jdu se umýt."